Český Rybář

BOLENÍ RADOVÁNKY

/ Muškaření / Text: David Bek / Foto: autor

Není to tak dávno, kdy jsem na jaře zabrodil do mé oblíbené řeky, vyzkoušet pozornost místních parem či tloušťů. Vlezl jsem si přímo pod jez a započal lov. Bíla ryba byla v tu dobu právě ve tření, a proto jsem snad na každý druhý nához vytáhl plotičku, proudníka nebo tlouště. Vše na zlatohlavou nymfu na háčku vel. 14.

 

Zkoušel jsem lovit přímo ve vývařišti pod jezem, kam směřoval každý můj nához, když v tom se lajna zastavila a já instinktivně přisekl. Tvrdý zásek, jako kdybych na dně uvázl za kámen či potopený kmen. V duchu jsem si promítl, jak obtížně se mi bude vyprošťovat muška z takového proudu, ve kterém ani nevím, kam směřují mé kroky. Přesto mi bylo mušek na druhém konci udice líto a já vykročil nejistým krokem vpřed k vázce, odkud trčel z vody napnutý vlasec.

Vtom se „vázka“ pozvolným tempem rozjela směrem ke mně a cosi obrovského mě majestátně míjelo, jako by se nic nedělo. Jako opařený jsem zíral na to velké monstrum a říkal si, že snad ani není možné, abych něco tak velkého zdolal na pětkovou udici, kterou jsem držel křečovitě v ruce. Ryba na konci udice jako by ani nezaregistrovala moji přítomnost. Probral jsem se z mrákot za vřískotu brzdy muškařského navijáku, ze kterého mi velkou rychlostí ubývala lajna a mizela někde v dáli po proudu. Teď, nebo nikdy! Zapřel jsem se vší silou do prutu v domnění, že úprk zastavím.

Nepodařilo se a mně nezbývalo nic jiného, než se urychleně dostat z vody na břeh a následovat monstrum podél břehu. Když už jsem se konečně vyhrabal na břeh, zbývaly mi na navijáku možná 2 m lajny. Zbytek byl kdesi v proudu společně s rybou, která měla dost sil na to, vzít mi i posledních pár decimetrů, které v navijáku ještě zůstaly. Díky přístupnému břehu jsem rychlým krokem směřoval po proudu za úlovkem a postupně domotával ztracenou lajnu, která se mohla hodit v poslední fázi zdolávání. Postupně jsem po břehu ušel asi 300 m, než jsem konečně spatřil protivníka tváří v tvář. V tůni na konci proudu stál nehnutě pod hladinou v klidné vodě a sbíral poslední síly k finálnímu útoku. „Už ho vidím, je to bolen a pořádný macek,“ vykřikl jsem na kolegu.

Dívali jsme se na sebe a já byl naprosto bezradný, protože jsem s ním nemohl ani o kousek pohnout. Neměl jsem na výběr, podruhé jsem se zapřel do jemného náčiní a čekal mohutný výpad dolů po proudu. Mé obavy se nepotvrdily a bolen se nechal pomalinku a odevzdaně navést do podběráku. Boj skončil. Třesoucíma se rukama jsem vyndal monstrum na břeh a naměřil 73 cm v plné zbroji. Ještě pár fotografií dokumentujících tento nezapomenutelný zážitek a už ryba zamířila zpět do svého rodného živlu. Srpen je čas, kdy bychom měli vyrazit na místní přehrady a zkusit zdolat vysněné monstrum na muškařský prut.

 

Naši partneři