Český Rybář

PRAVIDLA PÍSKÁRNY

/ Zajímavosti / Text: Miroslav Horáček / Foto: autor

První voda, na které jsem v životě rybařil s prutem, byla pískovna. Ve vesnici, kde jsem vyrůstal, bylo takových vodních ploch několik a procházely procesem neustálých změn. Zatímco jednu čerstvě bagrovali, druhá slibně zarůstala, další zaváželi a jiná už procházela obdobím postupné degradace rybí obsádky předznamenávajícím její úplný zánik.

 

Vlastně jsem viděl existenci některých takových vod od jejich zrození až po období, kdy už neměly rybáři co nabídnout. Později jsem poznal pískovny daleko větší, na nichž se tyto procesy během jednoho lidského života nedají pozorovat. Zase v nich ale byly mnohem zajímavější ryby a stálo za to trávit u nich svůj čas…

Všechny pískovny mají jedno společné – poměrně čistou vodu s nízkým obsahem živin. Mohou v nich žít téměř všechny naše ryby snášející trvalý pobyt ve stojaté vodě, ale s ohledem na výše uvedené jich nebývají nějaká přehnaná kvanta. Navíc v čisté vodě, která nijak výrazně nekolísá, není snadné dostat se na kobylku nejzajímavějším exemplářům.

V jistém smyslu je lov na pískovnách poměrně obtížný. Už jako kluk jsem věděl, že se ryby v malých pískovničkách v okolí mého bydliště vyskytují jen na malém zlomku jejich plochy a jejich pohyb a chování mají určitá pravidla. Dokud jsem je nepochopil, mohl jsem lovit jen všudypřítomné okounky a perlíny. Když jsem se po letech dostal už jako rybář s nějakou praxí k velikým pískovnám o rozloze desítek hektarů, připadal jsem si na nich ztracený. Hluboká čistá voda, pár rybek potulujících se kolem břehů, sem tam nějaké štíhle postávající u trsu rákosí nebo jiné překážky, ojedinělé zálovy daleko od břehu…

Chytit tady rybu, která by stála za zmínku (pro mě to znamená uvláčet slušného dravce), vůbec nebylo jednoduché. V zásadě se nebylo o co opřít a dosáhnout poznání za cenu stovek prutohodin jsem prostě nemohl, protože tolik času, který bych mohl věnovat vzdáleným vodám, jsem nikdy neměl.

Bylo mi jasné, že pokud chci na rozlehlých pískovnách uspět, musím daleko víc vědět o tom, jak vlastně fungují a jak se chová jejich obsádka. Naštěstí jsem měl kamaráda, který mně první kroky na písčitých březích zvolna zarůstajících náletovými dřevinami velmi usnadnil. Pro něj byla znalost zákonitostí, kterými se řídila ta která voda, základem úspěchu. Říkal jim „pravidla pískárny“ a většinu času na svých vycházkách netrávil ani tak lovem ryb, jako spíš kontrolováním toho, zda dosavadní pravidla stále ještě platí, a objevováním nových. Ten hlavní problém je totiž v tom, že existují pravidla obecná, která víceméně platí vždy a všude, pak pravidla vyplývající ze specifik každé vody a nakonec pravidla dočasná, která fungují nějakou dobu a pak náhle fungovat přestanou. Nejčastějším důvodem těchto rychlých změn jsou dnes interakce mezi rybami a rybáři. Pokud se například na některé pláži loví jeden rok okouni na světlé gumy, je nanejvýš pravděpodobné, že příští rok si to nezopakujete nebo přinejmenším ne v takovém měřítku. Důležité je ale přijít na to, co vlastně budete muset ten příští rok dělat jinak.

Fascinovala mě vždycky suverenita lidí, kteří znali „pravidla“, i když ne všichni tomu tak říkali. Jeden starý rybář pro změnu říkal, že je třeba vědět „kudy koza jde“. To rčení se mi líbilo možná ještě víc a dodnes ho s oblibou používám. Takový člověk, který ví, přijde k vodě, sedne si, zapálí cigáro a zasněně kouká do dálky. Pak se zvedne, na dvacet náhozů vyndá čtyři candáty, koukne se na hodinky a utrousí, že dnes už nepůjdou. Většinou má pravdu. V mnoha případech ale dotyčný hází dál. Proč? Jednak proto, že je škoda jezdit k vodě na půl hodiny, a také proto, že pravidla nejsou nic definitivního a neměnného a jejich znalost je vykoupena právě stovkami planých prutohodin. Navíc čas strávený u vody se nepočítá do života a můžete během něj vidět dost zajímavých věcí. Možná odhalíte zvyklosti zdejších bolenů, zjistíte, kde loví velká štika, nebo objevíte, kde se hromadí hejna potěru. Můžete sledovat i ostatní rybáře a dívat se, jak jsou úspěšní. Postupným skládáním střípků mozaiky se dostanete dál – ať už rybářsky, nebo i osobnostně, protože ty hodiny strávené s prutem v ruce Vás změní. Když potom potká rybář, který už je takto postižen, druhého podobného, oba to na sobě poznají. Netvrdím, že na první pohled, ale dost brzy.

Samozřejmě podobný přístup jde praktikovat na každém větším a vlastně i menším revíru, ale pískovny jsou v mnohém výjimečné. Je to dáno tím, že se jedná o značně „sterilní“ vody, kde je vše podstatné ukryto pod hladinou. Číst řeku je snadné, na přehradě se mnohdy už podle konfigurace břehu nabízí plno členitých míst vybízejících k rybolovu, ale pískovna je často jen okrouhlá jáma s hlubokou čistou vodou. Ryby tu tráví spoustu času ve vodním sloupci nebo se koncentrují kolem význačných bodů, jako jsou zlomy dna, podvodní kopce, různé překážky a podobně. Takový padlý strom může na ryby působit doslova jako magnet. Pokud je ale dobře vidět ze břehu, působí stejně i na rybáře. Jeho okolí se může stát velmi frekventovaným místem s mizivou vyhlídkou na úlovek pro každého nově příchozího.

Ale to už je součástí pravidel – pokud se v okolí takovéhoto místa vytrvale objevují zajímavé ryby, nelze ho jen tak ignorovat a je třeba pokusit se v konkurenci ostatních prosadit. Daleko zajímavější ale je duševní vlastnictví, které nemusíte sdílet s širokým okruhem dalších rybychtivých zájemců. Cesta k němu je pochopitelně trnitá, ale to je dobře. Svět je příliš malé místo, aby na něm bylo všechno pro všechny a o rybách to platí víc než o lecčems jiném.

Tento článek nemá za úkol předat davu nějaké konkrétní informace vedoucí k dalšímu vyrybňování našich již tak dost zbědovaných vod. Spíš by měl připomenout, že v době dokonalého náčiní, superúspěšných nástrah a internetu, kde se dozvíte možné i nemožné, stále existují věci, které si nekoupíte ani je nikde nevyčtete. Maximálně narazíte na obecné návody, jako je tento. Budete si muset s pokorou prošlapávat cestu, skládat mozaiku nebo zdolávat kopec poznání (je celkem jedno, který z těchto příměrů si vyberete) a pracovat na své osobnosti. Něco z toho už mám za sebou a člověka to opravdu změní, možná až moc.

Vraťme se ale k pískovnám. Jsou to obvykle stojaté vody bez napojení na vodní toky, napájené obvykle průsakovou vodou. Začínají jako prosté jámy vytvořené lžící bagru, na jejichž dně vystupují písčité nebo jílovité lavice a v prohlubních mezi nimi se hromadí jemný kal. Postupně se ale mění a vyvíjejí. Mají svá dětská léta, roky zrání, nějaký čas mohou být na vrcholu svých možností a nakonec, tak jako v životě člověka, přichází úpadek a zánik.

Znám pískovny nebo spíš pískovničky, které vytvořili ještě naši předkové s lopatou v ruce. Nikdy nebyly hluboké a dnes postupně zanikají díky přírodním procesům zvaným sukcese. V podstatě jde o obyčejné zanášení a zarůstání. Kdo má oči otevřené, může se s tímto jevem setkat na mnoha menších vodách všude kolem sebe. Jakousi pomyslnou konečnou představuje stadium, kdy je vody tak málo, že za letních veder si neudrží obsah kyslíku potřebný pro přežití ryb nebo za silných zim promrzá až na dno. Pak se z někdejší pískovny stává pro rybáře nezajímavá bažina. Znám pískovničky, které zatím balancují na pomyslné hraně, a pokud následuje několik deštivějších let za sebou, mohou se v nich překvapivě objevit velice slušné ryby. Pak si jich buď někdo všimne a vybere je, anebo přijde tužší zima, abnormálně suché léto či jiná pohroma a je po rybách.

Pískovny vzniklé bagrováním v posledních desetiletích jsou hluboké často i více než 10 m a mohou bez potíží existovat stovky let. Přesto i v nich se podmínky i obsádka vyvíjí a to ruku v ruce s tím, jak zarůstají jejich břehy a na dně se hromadí organická hmota. Obsádku významně ovlivňuje i člověk – vysazováním ryb, odlovováním vybraných druhů a třeba i intenzitou vnadění. Zejména v mladých pískovnách se nevytvoří zdaleka tolik potravy pro ryby, kolik jí tam jsou schopni naházet rybáři. Četl jsem knížku jednoho anglického autora, který se notně podivoval, jak se na jeho oblíbených revírech (shodou okolností právě pískovnách) zvedla velikost i celková kondice lovených ryb. Když si uvědomíte, že právě během oné doby přešla většina rybářů od vnadění partiklem ke kvalitativně daleko hodnotnějším nástrahám, jako jsou pelety a boilie, není se čemu divit.

Vraťme se ale k mým oblíbeným dravcům. Čistá voda pískoven vyhovuje druhům, jako jsou okoun, štika a candát. Problémy s přežitím tu nemá ani sumec, ale osobně mě jeho přítomnost v pískovnách dvakrát netěší. Vysazení sumce může být poměrně zlomovou událostí v historii obsádky pískovny i značným zásahem do platících pravidel, protože dokáže významně snížit počty výše jmenovaných dravců a samozřejmě i dalších druhů ryb. Na jedné pískovně s větším výskytem sumce se mi podařilo několikrát ulovit okouny s rozdrcenou hřbetní ploutví. Jediným rozumným vysvětlením je, že přežili právě útok našeho největšího rybího predátora. Kromě toho, že sumec okouny ochotně loví, to zároveň i ukazuje, že naježená okouní ploutev může být poměrně účinným obranným prostředkem.

Na žádné z pískoven, které jsem kdy navštívil, není povolen lov z loděk. Dravce proto lovím přívlačí ze břehu a existují tu dva odlišné přístupy, jak se k tomu postavit. V prvním případě se jedná o lov na kratší vzdálenost v okolí břehů. Pobřežní zóna je oblastí výskytu drobnějších rybek a řada dravců sem najíždí za potravou. Potíž je v tom, že tyto nájezdy jsou časově dost omezené, a pokud nejste ve správnou dobu na správném místě, prostě svůj čas u vody promarníte stejně, jako se to už mockrát podařilo mně. Toto je právě součástí pravidel, kterými se pískovna řídí.

Většina dravců navštěvuje mělké příbřežní oblasti v obdobích na rozhraní dne a noci, ale velice často se setkáme s intenzivním lovením až po setmění. Často pak zjistíte, že i ryby, do kterých byste to možná nikdy neřekli, jako jsou například štiky nebo velcí okouni, berou až za naprosté tmy. Zaznamenat uprostřed léta v jedenáct v noci na písčité pláži v hloubce lehce nad kolena úkus od slušné zubaté, to nemusí být žádný problém. Příjemnější samozřejmě je, když dokážete majitelku nejostřejšího chrupu mezi našimi rybami přemluvit k výletu na břeh.

Při lovu v okolí břehů používám obvykle vlasec. Lovící ryby berou dostatečně razantně, abych cítil záběry, nylonové vlákno je v čisté vodě hůř vidět než pletenka, nevibruje tolik a při záběru kousek od špičky prutu může být průtažnost vlasce vnímána velmi pozitivně.

Většinu dne jsou ale ryby od břehu relativně daleko – mimo jiné i proto, že ty, které se tak nechovaly, už dávno skončily někde na pánvi. Pro lov v dálkách už je zapotřebí jiné náčiní – delší prut umožňující dostatečně dlouhé hody, tenká pletenka pro vnímání záběrů na vzdálenost desítek metrů (v čisté vodě je dobré ji zakončit návazcem z vlasce, nejlépe fluorocarbonového) a nástrahy, s nimiž se dá daleko házet. Jejich výběr závisí na spoustě faktorů, ale převládají nástrahy z měkčených plastů na těžkých jigových hlavičkách. Dál už je zapotřebí jen spousta trpělivosti, citu, odhadu a dobrá paměť. Záběry totiž mohou přicházet nejen u dna, ale i ve sloupci a časem zjistíte, že udržet gumu v konstantní hloubce, kde jste dostali záběry, je mnohem náročnější na koncentraci než s ní skákat po dně.

Podobně náročné je hledání hran a podvodních pahorků jen na základě toho, jak rychle se nástraha propadne ke dnu. A když taková místa najdete, není taková legrace je opakovaně zasahovat, když před sebou vidíte jen rozlehlou vodní pláň.

Kapitola sama o sobě je počasí. Zlomy počasí, déšť po vlně veder, to jsou velmi zajímavé okamžiky, kdy se může voda otevřít a vydat něco málo ze svého bohatství. Za krásných jasných dnů, kdy se mohou ryby v čisté vodě ujistit i o tom, zda Vaše nástraha má, či nemá na háčcích protihroty, se loví daleko obtížněji. Jakékoli snížení viditelnosti (šero, mlha, vlny) naopak může samo o sobě zvýšit šanci na úlovek. Ale vůbec nemusí být pohodlné v takových podmínkách lovit.

Lov dravců na pískovnách může vypadat jako dlouhé hledání prokládané krátkými chvilkami slávy. A čím méně toho o dané vodě víte, tím delší bývá to hledání a kratší a vzácnější chvíle triumfu. Mohl bych psát dál, jmenovat a popisovat konkrétní místa, ukazovat úspěšné nástrahy a podobně. Není ale důvod. Na rybařině je krásné hledání, objevování a soukromá zasloužená vítězství. S lovem na pískovnách i já svádím svůj soukromý boj a netoužím po snadné cestě ke kvantům nachytaných ryb. Podvodní snímky, doprovázející tento článek, vznikly na lokalitě, kde by byl lov v danou chvíli asi poměrně snadný. Přesto jsem dal přednost fotoaparátu před prutem s tím, že se sem vypravím ještě někdy na podzim. A pokud mě mezitím někdo předběhne, budiž mu to přáno. Není to moje voda, nejsou to moje ryby. Zato pocity, které prožívám při lovu nebo nově i při podvodních výpravách s fotoaparátem, ty moje jsou a nikdo mi je nevezme.

Přeju všem hodně štěstí při hledání a objevování pravidel – ať už jsou jakákoli.

 

Naši partneři