Český Rybář

KOMBINOVANE NÁSTRAHY

/ Taktiky lovu / Text: Milan Tychler / Foto: autor

Ryby jednou chtějí to a jindy zase ono. Občas nebývá snadné trefit se jim do chuti, a tak s sebou většinou nosíme více různých nástrah a zkoušíme, co je bude více zajímat. Někteří rybáři pořád dělí nástrahy na přirozené či klasické, pelety a boilie. Já myslím, že už dávno nastala doba, kdy není třeba nástrahy nijak dělit, protože pelety a boilie se dnes používají zcela běžně, jako spousta ostatních nástrah.

Jistěže nemají tak dlouholetou tradici jako třeba kukuřice či žížaly, ale co na tom? Rybám je to evidentně jedno. Pochutnávají si na obojím bez rozdílu a někdy dokonce dávají „novým“ přednost. Kromě toho mají tyto nástrahy jednu velkou výhodu – jsou poměrně selektivní a při lovu s nimi nás netrápí drobné ryby, když o ně právě nemáme zájem…

Znám skvělé místo, kde se drží parmy. Proud zde není příliš silný, ale je tam tvrdé dno. Ovšem kromě parem se tady líbí také podoustvím, cejnům a další drobotině. Tak to na větších řekách bývá. Různé rybí druhy se mísí a chytáme je společně. Parmu jsem tam chytil spíše náhodou při lovu cejnů. Ke konci lovu, když už mi došlo krmení a záběry ustaly, jsem si říkal, že nebude špatné dát na háček větší nástrahu a ještě u prutu chvíli vydržet. Takto mi už přišlo pár celkem pěkných kaprů…

Nastražím na háček pořádný chumel masných červů a čekám. Přitom pomalu balím všechno, co už nebudu potřebovat. Prut přijde na řadu poslední. Bude nahozený do poslední vteřinky. Všechno už je uklizeno, a když zapínám poslední přezku batohu, brzda navijáku se rozječí jako šílená. Prut se sune z vidliček a nechybí moc, aby skončil ve vodě. To je tedy fofr. Popadnu jej a držím, očekávaje dlouhou jízdu. Kapři tu vždy míří až k protějšímu břehu a pak proti vodě. Nevím proč. Snad se tam cítí bezpečněji. Ale tato ryba „parkuje“ uprostřed řeky jakoby přilepená ke dnu. Popojíždí vždycky jen kousek tam a kousek zpátky. K hladině ani o centimetr. Na prutu je to fakt tíha. Dobrých pár minut trvá, než si ryba dá alespoň trochu říci. Nakonec ji zvedám k hladině a přivádím do podběráku. Krásná parma a mně je rázem jasné, že tu nebude sama. Honem nahodím a do čtvrthodinky mám druhou. Pak už nic. Tak vida, co všechno tady máme! Parmy mě překvapily, ale jen ve smyslu, že jsem je chytil právě na tomto místě a ve slušné velikosti. Možná byla chyba, když jsem se při lovu parem držel jen silných proudů. Ty větší zřejmě zabrousí i do klidnějších vod.

Jenže to je problém, protože v klidných vodách se drží i spousta jiných ryb a parmy se k mým červům hned tak nedostanou. Za zkoušku to ale stálo a ne jednou. Většinou vše probíhalo dle předpokladů. Na jednu parmu, i když slušnou, jsem ulovil hromady jiných ryb. Bylo načase zkusit jinou nástrahu. Začal jsem s peletami, ale i malé byly pro cejny a jiné ryby stále zajímavé. Když jsem nasadil větší, zájem upadl, ale já chtěl parmy ještě víc provokovat, a tak přišla na řadu kombinace pelet a červů, kterou tyto ryby zbožňují. Bylo trochu pracné sousto vytvořit, ale věřte mi, stálo za to ho vyrobit.

No a jak? V podstatě nic složitého. Na vlasovém přívěsu pod háčkem neudělám smyčku, ale připevním na konec malý kovový oválek nebo kroužek. Když pak na přívěs navléknu peletu, do kroužku přivážu pár masných červů navlečených pomocí tenké jehly na kousku pletené šňůrky. Červi sousto hezky oživí a navíc poslouží jako zarážka. Zpočátku jsem se trochu bál, že za červy budou tahat malé rybky, ale nestalo se. Parmy na sousto reagovaly jako očarované. Docílil jsem tak spousty záběrů a chytil mnoho pěkných ryb. A tím se dostávám, jak se říká, k „jádru pudla“. Kombinované nástrahy jsou v mnoha případech pro rybáře požehnáním a ryby se jimi dají zviklat, i když se jim právě do krmení moc nechce. Často je až zvláštní a těžko pochopitelné, jaká nastane změna, když se nástrahy zkombinují…

Na jednom z feederových závodu na Labi ne a ne trefit se do ryb. Tahám cejnky malé sice v dobrém rytmu, ale chce to i něco většího. Kdepak jsou ti velcí a pověstní cejni? Zkusím vyměnit červy za hnojáčky. Ti na ně vždycky platí. Ale… neděje se nic. Dvakrát něco drbne a koneček žížalky je pomačkaný. Toť vše. Pak mi žížalku něco strhne. Hnojáčci nejsou moc velcí, a tak je na háčku pojistím kuklou. Nahodím, čekám pět minut a najednou se špička krásně a plynule ukloní. Přiseknu a konečně cítím na konci vlasce tíhu větší ryby. Přidržím cívku navijáku, aby se neprotočila, a opřu se do prutu. Ryba se poslušně odlepí ode dna a stoupá vzhůru. Velký cejn! To už prostě poznáte. A nezůstane při jediném. Ovšem žížalka je zajímá, jen když k ní připíchnu kuklu.

Samotné kukly na háčku žádný záběr nepřinesly. Muselo to tedy být v té kombinaci. Je zvláštní, jak ji cejni poznali. Nástrahu vidět nemohli. Snad jen jejich citlivé pysky dokázaly najít tuhle nástrahu a pak ji pozřely. Zdá se to být trochu za vlasy přitažené, ale realita je taková.

Podobné je to s barevnými červy. Někdy berou ryby jen na bílé, jindy bývají lepší červení a úplně nejlepší kombinace na menší ryby jsou dva bílí a jeden červený. Pokud chytáme v mělké a čisté vodě, pochopil bych, že je pro ryby barevná kombinace zajímavější než varianta jednobarevná, ale při lovu v hluboké a kalné vodě, kde není nic vidět, je to zvláštní. Stejně jako skutečnost, že když záběr nezaseknu, pomačkaný bývá vždycky červ červený. Vysvětlení proto žádné nemám. Pokud v kalné vodě ryby nástrahu nevidí, mohou rozeznat červeného červa od bílého podle pachu? Řekl bych, že sotva. Proč by měl červený páchnout jinak než bílý? Ale nějaký důvod tam být musí.

Kombinování různých živočišných nástrah je celkem normální věc. Červi s kuklami, kukly s hnojáčky, hnojáčci s červy… Ale zajímavé jsou i kombinace nástrah rostlinných a rostlinných s živočišnými. Jednou z nejpopulárnější rostlinných nástrah je kukuřice. Někdo shání suchá zrna a vaří je, někdo kupuje sterilované výrobky v supermarketech. Řeklo by se, že je kukuřice jako kukuřice, ale není to tak. Rozdíl mezi kupovanou a vařenými zrny tu je. Kupovaná sterilovaná kukuřice je měkká, zrna jsou menší, a tudíž je rády vyhledávají i drobnější ryby, kdežto vařená může být tvrdší a budou se o ni zajímat především kapři. Ti si v tomto směru, tedy co se kukuřice týče, nepotrpí na žádné extra výstřelky, avšak takoví cejni, podoustve, velké plotice, líni a třeba i karasi dovedou být pěkně vybíraví a někdy jim ani nevadí, že nabízená kukuřice je jen gumová napodobenina…

Usadil jsem se u klidné říční tůně částečně zarostlé stulíky i vodním morem a hodlal potrápit zdejší líny. Bylo to ojedinělé místo řeky, kde se tato krásná ryba ještě drží. Minulý týden jsem tu dostal kousek o délce pětatřicet centimetrů

a jeden o dost větší mi z háčku upadl. Bylo to při lovu kaprů s dost hrubým náčiním, ale tentokrát jsem se na ně připravil lépe. V batohu spočívaly žížalky, červi, ale… malý problém – zapomněl jsem doma plechovku s kukuřicí, na kterou posledně přišly oba záběry.

Dost sázím na žížaly. Rozhodně víc než na kukuřici, ale hned uvidíme, jak se vše vyvine. Netrvá dlouho a splávky se houpají na hladině. Brzy se jeden z nich potápí. Hned však zase vyplouvá k hladině a všelijak na ní poskakuje. To může být lín. Nechám splávek skotačit, a když se konečně opravdu rozjede, zaseknu. Ryba na háčku není velká a táhnu ji rovnou k sobě. Je to lín, ale prcek. Má jen něco přes dvacet centimetrů, takže žádná sláva. Snad ten další bude větší. Ne! Na žížalky se sápe jen drobotina, ale jsem překvapený v jakém množství.

Pár dnů jsem tady vnadil kukuřicí, a tak je možné, že větší budou brát na ni. Jenže plechovka s kukuřicí leží u mě doma na stole. Ale snad bych si mohl nějak pomoci. Mám tu ve dvou malých skleničkách pár zrnek plastové plovoucí kukuřice v esenci. Když k ní přidám ještě… v hlavě zraje plán a k jeho realizaci je jen malý krůček. Rychle připravím k jednomu prutu nový návazec s drobným háčkem vybaveným vlasovým přívěsem. Na něj nastražím pomocí jehly umělou kukuřici a zajistím ji živým masným červem. Tato kombinace je mnohokrát úspěšně vyzkoušená, například při zimním lovu kaprů s method krmítkem. Poslední vyvažovací brok sestavy se nachází asi 5 cm od háčku.

Nahodím kousek dál a pak splávek přitáhnu zpět do tůně tak, že se téměř dotýká posledního listu stulíku na hladině. Blíž k rostlinám už jej dostat nelze. Čekání na záběr chvíli trvá, ale už je to tady! Splávek se lehce zavrtí a já očekávám obvyklé divadlo. Teď bude všelijak poskakovat a bláznit, ale ne! Prostě šup pod vodu a mizí z dohledu. Rychle úspěšně zaseknu, jenže lín to nebude. Ryba se dere silou mocí do vodních rostlin. Doslova se do nich zavrtává. Je neústupná, ale já zrovna tak. Držím ji, jak jen to jde. Na chvíli uvázneme na mrtvém bodě. Nejde to tam ani zpět. Tak se do prutu pořádně opřu. Doufám, že něco povolí a nepůjde o vlasec. Daří se. Táhnu ke břehu chumel zeleniny a v něm je lapená nějaká ryba. Kapr. Jasný adept na kukuřici. Zbavím ho zelené paruky a pouštím zpět. Vesele zašplouchá a mizí. Další nahození a další kapr. Jsou to celkem pěkné kousky, ale já tady nejsem kvůli nim. Mám zálusk na zelenou rybu se zlatavým kožíškem a rubínovýma očima.

Nakonec se splávek trochu více roztančí a já v sobě opět živím naději na lepšího lína. Když konečně zaseknu a vedu rybu k sobě, mám pocit, že by to lín mohl být. Jenže zase není. Tentokrát sebral nástrahu karas. Já se snad lína nedočkám! Ale co si stěžuji? Vždyť mi ryby berou, a dokonce jde o hezkou paletu druhů žijících v této úživné řece. Teprve čtvrtou zaseklou rybou je lín. Pěkný kousek. Spíš zlatý než zelený a moc krásný. Abych pravdu řekl, myslím, že na kukuřici z plechovky by asi zabral, ale té plastové moc nevěřil. Ovšem v kombinaci s červem bych na ni klidně vsadil…

Kapři jsou velmi vděční konzumenti kukuřice, ale na mnohých vodách se naučili (respektive rybáři kapry naučili) na boilie, což je sice fajn, ale také to není samospasitelné. Kapři si občas postaví hlavu a pak se hledá příchuť, velikost, barva… A kdo poradí? Nikdo. Poraď si sám, člověče, pokud chceš uspět! A tak se hledá a kombinuje. Vyrábí se neutrálně vyvážené nástrahy a jednou z opravdu úspěšných kombinací je takzvaný sněhulák neboli snowman.

O co jde? Jednoduše jedna kulička boilie potápivého a nad ní menší kulička plovoucího. Správně připravený sněhulák musí stát jako voják na vartě. Plovoucí kulička je obyčejně bílá nebo žlutá, což má své opodstatnění. Světlá barva má za úkol upozornit na nástrahu. O tom, že taková pastička funguje, není pochyb. Na zvědavost a neutrálně vyváženou nástrahu, která vklouzne do kapří tlamy skoro sama, už doplatila spousta pěkných ryb. Ale boilie se nemusí kombinovat zase jen s boilie. Klidně to může být i kukuřice, a dokonce i kukuřice umělá či plovoucí. Je to známá věc, že někteří výrobci vyrábí zarážky na boilie ve tvaru kukuřičných zrn. Ač to zní divně, poslouží v daném případě lépe než kukuřice skutečná, protože vydrží i nejprudší švihnutí a navíc nástrahu nadnáší.

Kombinací nástrah může být skutečně nepřeberně. Některé vychází z logiky věci, jiné mohou být až bizarní, ale důležitá je jen a pouze jediná věc, a sice, zda taková kombinace skutečně funguje. V poslední době se dost věnuji lovu tloušťů. Tyto ryby jsou opravdoví fantomové řeky. Ne malé, ale velké a zkušené kusy, kterých je pomálu. Dovedou se ukrývat, jsou plaché, vláčené nástrahy rychle prokouknou a ulovit je vůbec není snadné. Velký tloušť, to je opravdová výzva…

Jednou vpodvečer na začátku podzimu mi za malou rotačkou v mělkém tahu nad mostem vyráží opravdu velký tloušť. Už z dálky vidím dlouhý stín, jak se obezřetně sune za nástrahou, ale těsně před ní se zastaví, chvilku postojí, pak se otočí a mizí v hlubší vodě. Ač jsem měl v úmyslu odejít, stojím u řeky ještě dobrou hodinu a házím a házím. Marně. Ještě dvě následující odpoledne to zkouším. Chytím dvě menší ryby, jednu docela slušnou, ale ten můj to není. Za vláčenou nástrahou, i když jich vystřídám požehnaně, už prostě nevyjede. Když nad tím tak přemýšlím, existují v podstatě jen dvě možnosti – buď tu už není, anebo je mazanější než já. Za pár dnů jen procházím okolo a těsně u břehu zahlédnu odpočívat nějakou rybu. Kradu se blíž a nevěřím svým očím. Je to veliký tloušť a kousek od něj, trochu hlouběji, stojí ještě jeden. Jsou jako dva bratři, ovšem impozantní. Okamžitě zalituji, že jsem bez prutů, ale současně si uvědomuji, že tohle bude opravdový oříšek. Čím dál více jsem přesvědčený, že na nic vláčeného tyto ryby nedostanu. Ale nač je tedy chytím a jak? Mám zkoušet plavanou, anebo raději feeder? Uvidíme.

Začnu se splávkem, a aby to stálo za to, jako nástrahu použiji malé mrtvé rybky. Co jiného na velkého tlouště? Pochybuji, že by se taková ryba hnala za masnými červy. Možná ještě tak pořádná rousnice by mohla zabodovat. No, možná že i na ni dojde. Maličkou rybku nastražím na větší háček a systematicky ji splavuji proudem dolů. Centimetr za centimetrem, metr za metrem, pročesávám řeku. Netrvá dlouho a splávek se uprostřed tahu bleskově potopí. Nečekám ani vteřinku a zaseknu. U tlouště je to nutné. On dovede nástrahu uchopit velmi rychle, ale stejně rychle ji dokáže i pustit. Mám štěstí a ryba je na háčku. Brání se hezky, jde o slušný kus, ale ten můj to zase není.

Pouštím tlouště a nastražuji novou rybku. Ta předešlá ulétla z háčku bůhvíkam. Nevadí. Mám slušnou zásobu pěkných rybek z výlovu nedalekého rybníka. Jedna jako druhá, pro tlouště jako stvořené. Splávek už zase klidně plyne po hladině. Neděje se nic. Až ve chvíli, kdy nahodím téměř k protějšímu břehu, jde splávek zase pod vodu. Je ode mě dost daleko a v té chvíli mám na vlasci zrovna dost velký pytel, takže než se dostanu k záseku (i když je to jen vteřinka zpoždění), splávek už zase plyne po hladině. Nechám ho plout dál, avšak záběr se už neopakuje. Stáhnu rybku k sobě. Je pořádně pocuchaná. Chybí jí šupiny a uprostřed je skoro přeštíplá. Musel to být velký tloušť. Žádná jiná ryba tohle neudělá. Do večera už nemám záběr a den následující chytím dva menší dorostence, malého candáta a nic víc. Dobrá, je čas na změnu. Brzy ráno vyrážím se dvěma feederovými pruty a rybkami. Jeden nahodím doprostřed řeky, druhý k protějšímu břehu a trpělivě čekám. Do oběda mám dva záběry. Uprostřed řeky zaseknu parmu. Pěkná ryba a bojovnice. Druhý záběr od protějšího břehu neproměním a rybka je stržená. Zkouším to ještě pozdě odpoledne až do tmy, ale nic.

S rybkami jsem tedy neuspěl. Nevím a nikdy se nedovím, zda některý z promarněných záběrů nezpůsobil jeden z těch velkých tloušťů. Škoda. Přichází tedy plán B. Znám slabost tloušťů pro pečivo a hodlám ji využít. Navíc zkusím ještě jeden z triků, které mám v záloze. Kdysi jsem k lovu tloušťů používal napařený rohlík, ale teď dávám přednost bílému toustovému chlebu, který je „gumovější“ a zdaleka tak rychle nevysychá jako rohlík. Pár plátků lehce napařím a zbytek protlačím přes hrubé síto. Tím získám skvělou „hmotu“ do malého krmítka, které budu při lovu používat.

K vodě jdu jen s jedním prutem, připravený hlídat ho jako ostříž. Vím, že mým soupeřem je velmi zkušená ryba (možná dvě ryby), a tak nemohu nic podcenit. Důležité je nahazovat tak, aby krmítko působilo co nejméně hluku, a proto se vyhnu mělkým místům a přesouvám se tam, kde je trochu hlouběji. Návazec mám skoro metrový. Chci, aby nástraha propadávala sloupcem ke dnu co nejpomaleji. A teď k tomu triku. Pečivo je fajn, ale za jeho nevýhodu považuji to, že i když ho máme dobře připravené, na háčku nevydrží věčně. Proto ho potřu velmi měkkým taveným sýrem. Ten bude vydávat do vody svou vůni a zamezí na nějakou dobu rozpouštění pečiva, takže vydrží ve vodě déle. S velikostí sousta si hlavu nedělám. I malý tloušť má pořádnou tlamu a s větším soustem si snadno poradí. Velký tloušť nemá problém popadnout sousto velikosti dětské pěsti. Ale tak velkou kouli přece jen používat nehodlám.

Připravím pečlivě nástrahu, naplním krmítko a nahodím blíž k protějšímu břehu, kde je trošku hlubší koryto. Krmítko lehce plácne o hladinu, klesne na napnutém vlasci a já zřetelně cítím okamžik, kdy se dotkne dna. Odložím prut do vidliček hezky špičkou nahoru, pohodlně se usadím v křesle a čekám. Hod za hodem, hodina za hodinou běží. Za chvíli bude tma a stále nic. Říkám si v duchu, že nahodím ještě tak třikrát a půjdu. Dnes mi to ryby tedy pořádně nandavají. Pomalu přemýšlím nad dalším plánem. Zvláštní je, že nechytám ani žádné jiné ryby. S takto připravenou nástrahou mám dobré zkušenosti. Vůbec to není špatná kombinace.

Jak tak uvažuji, špička prutu se pořádně ohne. Už jsem ani nedoufal a z toho sezení mi dřevění nohy. Daří se mi však úspěšně zaseknout a vodím celkem slušnou rybu. Otázkou je jakou? Nebudu to protahovat. Konečně zdolávám krásného tlouště, jakého jsem si přál. Dal mi zabrat, ale trpělivost se vyplatila, stejně jako sázka na kombinovanou nástrahu…

PELETY

Pelety jsou podobně jako boilie výdobytkem moderního lovu kaprů a mají mnoho společného.

ZAROSTLÉ REVÍRY... / aneb jak uspět ve vodních rostlinách

Většina rybářů po příchodu k nové lokalitě, na které vidí masivnější porost ...
tady
Naši partneři