Český Rybář

KUKUŘICE - KAPŘÍ ZABIJÁK...

/ Kapři / Text: Milan Tychler / Foto: autor

Nikdo na světě nespočítá, kolik kukuřice rok co rok dopadne na dno našich revírů. Pominu semletou ve formě šrotů a mouček, která představuje další tuny navíc. Kolik to dělá klasů a zrnek? Asi pořádné pole! Musí jít o neuvěřitelné číslo a otázka je to čistě řečnická. Kdo by měl zájem něco takového počítat a k čemu by to bylo? Faktem zůstane, že do vody dopadne opravdu hodně krmení a ryby víceméně všechno sežerou, neboť kukuřici milují.

Na kukuřici se chytá už od doby, kam sahá paměť těch nejstarších rybářů. Tenkrát se ještě nedaly koupit sterilované produkty, neboť tu žádné supermarkety nebyly. Chytalo se na čerstvou kukuřici ve voskomléčné zralosti, která se loupala přímo z klasu. Samozřejmě ji bylo nutné povařit. V té době si někteří rybáři sami začali zrnka kukuřice zavařovat a také nakládat do alkoholu, různých trestí a podobně. Také jsem sbíral klásky kukuřice a snažil se z nich něco vytvořit. Ovšem na polích státních statků a JZD se evidentně nepěstovala ta správná odrůda. Jednalo se o kukuřici krmnou, které se říkalo „koňský zub“. Byla tvrdá, při vaření praskala a zkrátka s ní byl pořád nějaký problém. Nicméně kapři se na ni chytali.

Já si první skleničku kukuřice přivezl z Maďarska a šetřil ji jako svátost. Ovšem zanedlouho se už objevila i u nás a bylo po starosti. A právě někdy v tu dobu u nás začal opravdový boom kukuřice coby nástrahy. Byly to roky, kdy odstartoval skutečný hon na kapry, protože krátce po kukuřici se objevilo první boilie.

Dokud u nás nebylo známé nastražení kukuřice mimo háček, napichovala se přímo na něj. Tenkrát se ještě tradovalo, že špička háčku musí být za všech okolností ukrytá v nástraze. Oproti současnosti se používaly skutečně velké háčky, a tak nastražené sousto vypadalo dost legračně, když se na špičce houpalo jediné zrnko. Dnes by se takovému nastražení všichni smáli, až by se za břicha popadali, ale světe, div se, kapři se na tuhle divnou věc chytali tak jako tak. Neměli problém s velkým háčkem ani se silnými vlasci a na jedno zrnko kukuřice skočil jak podměrečný pionýrek, tak solidní kus, což jen potvrzuje fakt, že kukuřice je skutečně skvělým lákadlem a kapři jí prostě nemohou odolat…

Dřepěl jsem na bobku a sledoval proutek nahozený na položenou. Týden vysedávání u rybníka uběhl jako voda. Chtěl jsem přesvědčit rodiče, že to s rybařením myslím vážně, protože mi měli přispět na lehký teleskopický proutek, který se začal objevovat v prodeji. Pro téměř desetiletého kluka bylo vnadění velkou neznámou, ale starší rybáři kapry na kukuřici chytali, tak jsem si ji opatřil a doma v kuchyni (k nelibosti maminky) vařil. Pravda, moc to nevonělo! Mým cílem nebylo ulovit žádnou monstrózní rybu. Stačila by mírová, což tenkrát bylo pouhých 35 cm. Od vody se nosily ryby, jaké by dnes nevzal ani pytlák. Dnes se sice občas najde někdo, kdo se snaží čtyřiačtyřicítku natáhnout na pětačtyřicet, ale pětatřicet je sakra málo. Ovšem tenkrát to bylo normální. Kapr na dva řízky, samá kost!

Ryby nebraly. Najít jedno jediné zrnko kukuřice zapadlé někde v bahně rybníka nebylo pro kapra snadné. Ale… najednou se začal vlasec napínat, policajt se přilepil k prutu jako klíště a přední vidlička zapíchnutá jen tak lehce v tvrdém kamenitém břehu hrozila, že se vyvrátí. Právě jsem sledoval všechno kolem a skoro se mi to vymstilo. Nicméně prut jsem na poslední chvíli popadl a svedl dlouhý boj s pěkným kaprem, za jakého bych se nemusel stydět ani dnes. Při navádění k podběráku se pode mnou podlamovala kolena a srdce mi tlouklo ještě dlouho potom, co byl kapr ve vezírku. Rychle nahodit, co kdyby zabral ještě jeden? Ale řeknu vám, v tu chvíli už jsem u vody neměl žádné stání. Oči visely na vezírku s kaprem a já se nemohl se dočkat, až se doma rybou pochlubím. Po chvíli jsem tedy vše spěšně sbalil, sedl na kolo a pelášil k domovu, aby kapr přežil až na dvorek do vaničky. Můj první kapr na kukuřici! Na proutek jsem si ale musel ještě chvíli počkat.

V každém případě to nebyl špatný start s touto nástrahou, kterou jsem pak začal používat čím dál častěji. Už nešlo o to, přinést domů rybu, ale o vzrušující boj s většími kousky, které mi kukuřice stále častěji přinášela. Tvrdá zrnka na háčku měla své nesporné výhody oproti jiným nástrahám, jako bylo těsto, pečivo či kolínka – drobotina je nechávala na pokoji. Jenže já, jako kluk, který mohl do svých patnácti let chytat jen na jeden prut, neměl trpělivost vysedávat u prutu ležícího ve vidličkách jako mrtvola. Raději jsem chytal na plavanou drobotinu, protože ta brala pořád. Až když došlo na lov se dvěma pruty, byl jeden stále nahozený s kukuřicí na kapra. A často se to povedlo! Hlavně proto, že jsem se naučil vnadit. Spotřeba kukuřice rapidně vzrostla.

Hrst kukuřice dopadla na vodní hladinu a bylo to jako pořádné krupobití. Ryby zvuk jistě vyplašil, ale to nevadilo, protože chytat tu budu až za pár dnů. Tohle místo jsem objevil úplnou náhodou při lovení kopacího míče z říčky. Proud ho jako vždy popadl a unášel pryč. Já ale věděl, že kousek po proudu je zúžené místo, kde ho voda ponese okolo břehu. Stačilo trochu popoběhnout, popadnout na břehu připravený klacek a míč byl zase náš. Pelášil jsem dolů, popadl klacek a čekal, kdy se mičuda objeví. Přitom od břehu odrazilo pěkné hejno slušných kaprů, což mě na této malé vodě dost překvapilo. Míč jsem vylovil, ale kamarádům se nesvěřil. Všichni chytali ryby a určitě by se našel někdo, kdo by mi kapry vyfoukl. Před odchodem jsem se ještě podíval k vodě. Kamarádi nečekali. Věděli, že se mnou je to v tomto směru těžké, a tak nade mnou mávli rukou a šli. Abych si místo prohlédl, bylo nutné ponořit se do kopřiv. Kousíček proti proudu byla malá hluboká tišina, o které nikdo z nás nevěděl. Chodívali jsme sem jen v létě a to už byly břehy zarostlé. Kapři se asi ukrývali právě tady, protože všude okolo bylo hodně mělko…

Následujících pár dnů krmím každý den troškou kukuřice, aby si na ni ryby zvykly. Vím, že kukuřici berou spontánně, ale takto je to lepší. Na kole jedu kus cesty, ale pro mladé nohy jako nic. Musím to vyzkoušet. Navíc jsem nedávno sehnal novou knížku o kaprech, a tak nabitý novými informacemi po několika dnech vážu své první vlasové přívěsy pro nastražení kukuřice mimo háček. Bohužel nikde nelze sehnat háčky s očkem, a tak musím použít ty s lopatkou. Nakonec to nějak „zašmodrchám“ a jde se na to.

Sobotní ráno je chladné a plné rosy. To mi moc nesedí, protože musím na druhou stranu říčky, kam nevede žádný most. Boty dolů, vyhrnout nohavice a pěkně i s kolem přes jez. Není tu hluboko, ale voda je jako led a beton porostlý řasami slušně klouže. Musím dávat pozor, abych se nevymáchal. Druhého břehu dosáhnu bez úhony a tlačím kolo mokrou trávou. Pak už se zašiju do kopřiv a chytám. Všude je krásné ticho. Příroda se teprve probouzí. Naproti v lese se ozývá datel a mně se po půl hodině poněkud klíží oči. Asi trochu klimbám, když cvrkne povolená brzda navijáku. Tento zvuk mě okamžitě staví na nohy. Zvednu ruku nad prut a cívka se skutečně začíná rychle otáčet. Zastavím ji rukou a sekám. Na konci zacloumá vlascem nějaká ryba a já honem upravuji brzdu, abych mohl začít zdolávat. Mám za to, že se jedná o kapra, ale asi nebude moc velký. Nicméně je potěšitelné, jak pěkně nová metoda funguje. Ryba trošku zlobí, ale já ji táhnu rovnou k sobě. Vzdává to dost brzy. Potichu si připravím podběrák a pokleknu k vodě. Už je na dohled. Ještě jednou trochu víc zaberu a u hladiny se objeví pořádný… tloušť! Tak to je tedy překvapení. Že jsou tu pořádní tloušti, samozřejmě vím, ale že budou žrát kukuřici pro kapry, mě vůbec nenapadlo. Teď mám o čem přemýšlet. Tloušť je nádherný, to ano, jenže já chci kapra. Teď mohu jen doufat, že jsem ryby moc nepoplašil a že se ještě nějakého záběru dočkám. Snad mám naději. Pořád je časné ráno, tak by to ještě mohlo vyjít.

Kukuřice z přívěsu je pryč. Nastražím tedy nová dvě zrna a zase čekám. Teď už se mi spát nechce. Divoch tloušť mě dokonale probral. Tiše sedím a sleduji napnutý vlasec. Za nějakou chvíli se mi zdá, že se napíná a zase povoluje. Čekám, kdy se cívka rozjede, ale neděje se nic. Asi jen voda. Za chvilku se vše opakuje. Tohle už je popotažení! Mám sice poměrně malé zátěže, ale… Cívka se dává do pohybu, prut se ohýbá a já už mám zase rybu! Radostí bych si poskočil, jenže tady bývá lepší zdržet se všech projevů, neboť voda je malá a ryby plaché. Proutek se v mých rukách ohýbá a pětadvacítka vlasec jen zvoní. Tohle je bezpečně kapr! Vymetá všechny kouty, kalí mělkou vodu a dere se silou mocí proti proudu, kam pro vzrostlé kopřivy moc nevidím. Mohu jen doufat, že tam není nějaká vázka. To bych mohl o rybu hodně snadno přijít. Kapr mi doslova rve z navijáku kusy vlasce, ale už ho otáčím a táhnu k sobě. Pomalu, kousek po kousku, se přibližuje ke mně. Už ho mám pod nohama. Pořád se drží u dna. K hladině se mu vůbec nechce. Ještě chvíli trvá, než konečně povolí, a já ho mohu podebrat. Je to pořádný macek a ohýbá mi naplno vytaženou hliníkovou podběrákovou tyč. Ale to je mi v tu chvíli úplně jedno – pak ji nějak porovnám o koleno. Teď přede mnou leží v trávě krásný šupináč vytažený ze studené vody čisté podhorské říčky a já jsem šťastný jako blecha…

Kukuřice na krmení, kukuřice na háček – to na kapry funguje vždy a všude. Je pro kapry neodolatelná a myslím, že ji považují za svou přirozenou potravu, protože se k ní tak chovají. Snad to bude i tím, že spousta mladých ryb (předtím, než se vysadí do rybářských revírů) bývá krmená i kukuřicí, takže jim žlutá zrnka nejsou neznámá. Když se pak ocitnou v revírech, každou chvíli někde na kukuřici narazí, protože ji používá snad každý rybář. Během let se z ní stal skutečný kapří zabiják, protože častěji než měkká podložka čeká na kapry po zdolání vezírek a palička. Ale to je v pořádku. Kapři jsou tu i proto, aby obohatili náš stůl.

Nevím, jestli už jsem zmínil, že kukuřice není příliš selektivní nástrahou. Zaberou na ni kapři všech velikostí, a proto se používá, aby přilákala ryby, které pak svou činností na krmeném místě upozorní na potravu. Na velké kapry ale čeká na krmeném místě boilie. Proto někteří rybáři krmí na počátku lovu velkým množstvím kukuřice…

Kamarád táhne na dvorek kotel, který můj děda používal jednou v roce, když jsme zabíjeli prase. Ohřívala se v něm voda a pak vařilo maso. Ale tady se zabíjačka určitě nechystá. Bude se vařit kukuřice a to znamená jediné – chystáme se na delší výpravu za kapry. Jdu mu pomoct. Společnými silami vytáhneme tu těžkou potvoru k přístřešku, postavíme ji na několik cihel, nanosíme vodu a zatopíme. Kukuřice se vaří pomalu, dlouho a musí se míchat. Kdyby mi tohle někdo nařídil, tak se u toho snad zblázním. Ale když ji chystáme pro ryby, to je něco úplně jiného. Čeká nás pár dnů pod stanem u přehrady a snad i pěkní kapři, v což doufáme. Kukuřice uvaříme čtyřicet kilo! Půlka padne na základní nakrmení a zbytkem se bude dokrmovat. Když jsme takto nakrmili poprvé, nebylo na nakrmeném místě za dva dny ani zrníčko. Co nesežrali kapři, o to se postarali amuři a cejni, kterých jsou tu mraky. Když kukuřice vychladne, přemístíme ji do pevných plastových pytlů a následující den mizíme k vodě na čtyři dny.

Přemístit se k vodě a nějak se tam zabydlet je práce na celé dopoledne. Okolo ani noha a to jsou prázdniny! V těchto místech se nikdo nekoupe a kapraření tak, jak ho známe dnes, je ještě v plenkách. Jako v ráji! Kukuřici nám odpoledne přivezl k vodě tatínek kamaráda, který je také rybář, a na noc za námi dorazí. Musíme hned nakrmit. To už máme také promyšlené. Do většího pytle odsypeme kukuřici a nahoře ho zavážeme. Vzduch ho pěkně nadnáší, a když s ním doplaveme, kam potřebujeme, jen ho rozvážeme a zrnka už se sypou ke dnu. Nekrmíme daleko od břehu. Nač taky. Kapry tu chytáme i u břehu. Plaveme možná tak padesát metrů. Víc to není. Je tu hloubka okolo tří metrů a pak se dno celkem rychle svažuje. To je naše místo.

Konečně máme nakrmeno, pruty nahozeny a přichází čas čekání, koupání u břehu, opékání buřtů a vůbec pohody u vody s tím luxusem, že ještě můžeme mít nahozeno. Kvečeru máme návštěvu. Pan porybný. Naše doklady vidět nechce. Dobře ví, že je máme v pořádku. Zná nás od malička a často si spolu povídáme. I tentokrát na chvíli přisedne, hezky opečeného buřtíka neodmítne, a zato nás počastuje několika užitečnými radami a informací, že včera někdo chytil kousek od našeho místa kapra, který vážil skoro patnáct kilo, což je pro nás neuvěřitelná ryba. Na rozloučenou připomíná, že se chytá jen do půlnoci, a přitom na nás lišácky mrkne, což si můžeme vyložit všelijak. Nejraději bychom nechali pruty nahozené do rána, ale strach nám to nedovolí. Povolenka a možnost chytat ryby nám je nade vše.

Do půlnoci záběr nepřichází. Ovšem ráno máme chvíli po nahození jízdu skoro současně a tím krásná několikadenní rybařina začíná. Kapři berou s přestávkami neustále a nám se už třetí den nedostává kukuřice. Naštěstí kamarádův tatínek obstará další dávku, takže nakonec zůstáváme ještě o den déle. Největší kapr má sice „jen“ okolo osmi kilo, ale to už je panečku moc pěkný kus…

Všechny ryby jsme chytili na kukuřici. Žádná jiná nástraha prostě nebyla potřeba. Od té doby se toho hodně změnilo. Kaprařina je na hony vzdálená tomu, co jsme zažívali před léty, ale to byl prostě začátek cesty. Ovšem co se kukuřice týče, tam se nezměnilo prakticky nic. Funguje pořád, chytají se na ni tisíce kaprů a určitě se ještě dlouho chytat budou. Je to tak dokonalá nástraha, že se dělají i všelijak ochucené a navoněné plastové varianty. Vařená nebo fermentovaná kukuřice se stále používá jako základ při vytváření krmného místa a je nosným pilířem při lovu kaprů, amurů, ale i jiných kaprovitých ryb (především velkých cejnů). Tam se ale používá kukuřice menší a sterilovaná, čímž se dostávám opět na začátek tohoto článku. Prostě by mě zajímalo, kolik plechovek kukuřice ze supermarketů skončí na jídelním stole a kolik jich během roku padne do vody…

LETNÍ BOILIE

Tento článek je volným pokračováním mého textu o zimním boilie, který vyšel v březnov&eac ...

KRÁTKÉ LOVY / na kapry po práci

Andy Maker je mistrem krátkodobých lovů a často rybaří doslova „z transportního kolečka“.
Naši partneři