Český Rybář
SUMCI BEROU DIESEL!
Je nesmírná škoda, že ryby neumí odpovídat na nekonečné otázky rybářů nebo naopak rybáři nemohou za jistých okolností rozumět rybí řeči, jako to uměl Jirka ve známé české pohádce.
Realita současnosti donutila velké procento tichých bláznů přijmout nové technologie včetně luxusního vybavení, se kterým umíme ryby najít a poznat většinu druhů, troufneme si zdolávat po záběru klidně i ploutvonohé slony, avšak o jakémkoli převratném překladači „rybího jazyka“ či komunikátoru s rybami doposud nikdo nic neslyšel.
Jak všichni dobře víme, nervová soustava ryb se zásadně odlišuje od suchozemců, proto o hlasivkách či ušních bubíncích v hlavách rybích druhů není dodnes ani vidu ani slechu. Nechci se zde zabývat rozdíly mezi rybami a savci, jen si pojďme přiznat, že rozvázání nějakého rybího jazýčku by nám rybářům vyřešilo spoustu otazníků. Každý poznatek, o který se chceme následně opřít, bývá vykoupen stovkami hodin strávených u vody, avšak nikdy nemusí znamenat oporu nejpevnější.
Většina z Vás by ve své paměti určitě vylovila vzpomínku na situaci, kdy absolutně nepodstatná maličkost stoprocentně nesouvisející s úlovkem ovlivnila na řadu dnů, týdnů a možná i let rozhodování při volbě háčku, nástrahy, prutu, nebo dokonce oblečení. Jakási pověrčivost nás velmi často nutí dělat nesmyslné věci, přestože zdravý rozum stojí proti nám a ťuká si na čelo. Jak v poslední době říkám kolegům stále častěji: „Tím se prochytáš!“ A doopravdy - určitý nadhled získá člověk až s počtem odchytaných hodin a ulovených ryb.
Dodnes si vzpomínám na pověrčivost svého otce, který od jistého okamžiku stahoval při balení náčiní úplně nakonec jeden konkrétní prut modré barvy, neboť se dvakrát stalo, že v okamžiku natahování ruky k rukojeti přišel záběr. Druhou stranou mince jsou vzpomínky méně příjemné. Na balení věcí, kdy všichni schlíple stojíme a čučíme na poslední modrý prut, na kterém se žádný zázrak ve formě záběru nekonal! Podobné příhody slýchám často v bleděmodrém, přičemž mi nezbývá než ve většině případů konstatovat nesmyslné počínání, které mnohdy napomáhá životní rybě k vítězství.
Zásadně jinou kategorií jsou pak rybáři realisté, jejichž vybavení i příprava nepodléhají v první řadě nostalgii, čímž výběr veškerých prostředků potřebných pro konkrétní rybolov není podceněn. Osobně se nerad účastním porovnávání situací během rybolovu na odlehlých revírech, v odlišné roční době, dokonce při lovu různých rybích druhů, ale velmi podobný názor nacházím u mnoha kolegů v otázce vlivu zápachu u nástrah všech kategorií. Dlouhá léta kladu velký důraz na opatrné zacházení s ropnými produkty v blízkosti nástrah všech druhů, včetně stražení živých ryb. Benzín, naftu a motorové oleje jsem vždy považoval za jedny z nejhorších odpuzovačů a znám dost nechutných historek, jak těmito „zbraněmi“ dokážou „rybáři“ škodit.
Shoda okolností mne (při jednom kuriózním lovu sumců pomocí vábničky) minulé jaro přinutila neplánovaně použít živé nástrahy namočené do „naftového dipu“! Ale vráťme se k jádru věci.
Vyrazili jsme po známé trase z naší zátoky Buena Vista proti nepatrnému proudu přehrady Mequinenza, tentokrát bez nástražních ryb. Včera brali okouni i candáti v zátokách „na hod“, a tak jsem o nástražku před vyplutím neměl strach. Sousedův starší syn Jakub (13), který mi byl na týden svěřen, totiž poslední rok o podobném chytání jen snil, a tak jsme měli v úmyslu jezdit člunem „okolo komína“ a úkol zněl jasně: „Kuba musí zažít záběr od sumce za každou cenu, ať padají třeba trakaře.“
Asi po minutě jízdy jsme se přiblížili ke známému mostu a už z dálky sledovali nezvyklý pohyb osob v reflexních vestách, doprovázený výstražným blikáním hasičských vozů s nápisy BOMBEROS. Bylo mi jasné, že další nešťastník nezvládl řízení, když po výjezdu z Caspe na Bujaraloz projížděl první ostrou „pravotočivkou“. Raději jsem ubral plyn, ale čím víc jsme se blížili k zasaženénu místu, tím pronikavěji byl cítit zápach nafty, což záhy vysvětlil pohled na kamion spadlý do mělké vody. Celá souprava s nápisy long vehicle musela před chvilkou narazit do svodidel, za kterými začala z příkrého srázu válet sudy. Přistání na střeše do asi 1 m hluboké vody řidič s největší pravděpodobností přežil bez vážných zranění, avšak stále se zvětšující naftová skvrna nevěstila nic dobrého. Pozitivním zjištěním byly excelentní pomeranče, kterých měl kamion v útrobách tuny. Pro natěšeného mladého rybáře ale nebyly uspokojivou náhražkou. Souboj s rybou byl prostě na prvním místě!
Lehký vánek roztahoval páchnoucí skvrnu neuvěřitelnou rychlostí proti proudu i k protějšímu břehu a naše loď v paprscích slunce začínala hýřit barvami. V jedné zátoce, kam doposud ekologická katastrofa nedorazila, jsme vláčeli naše kontaminovaná kopyta a za necelou hodinu jsme měli pět nástražních ryb, kterým naše mastné ruce od smradlavé nafty evidentně nevadily. Hurá na vábničku - tam se uvidí!
První údery dřevěného předmětu o „hustou“ hladinu zvedly ode dna dvě menší ryby, ale jejich reakce byla doslova vlažná. Spustil jsem „dieselovou rybku“ mladého sumcaře o tři metry v okamžiku, kdy svou fousatou tlamu zvedal ode dna další zájemce. Echo se zdálo přiměřené k věku lovce, a proto jsem několika vyššími tóny přilil olej do ohně, čímž v následujících vteřinách došlo ke vznícení! Agresivní záběr vytrhl Kubovi mastný prut z pravé ruky, ten však duchapřítomně přehmátl a za drobné asistence dosekl. Souboj s rybou 30 kg nebývá za normálních podmínek náročný, ale po dolévání vody s barevnými skvrnami nástražním rybám jsme měli z laminátové podlahy lodě kluziště. Po vytažení sumce na palubu jsem nasadil kluzkému povrchu korunu, ale životní fotografii musel slizem obalený mladík mít. Celá operace včetně vrácení ryby naftě trvala půlhodinku, ale očista lodě by zabrala zbytek dne.
Poslal jsem raději další vzkaz do hlubin a pukání mohlo pokračovat. Udržet dřevěnou vábničku nalakovanou lesklým lakem v ruce od nafty se ukázalo velmi náročné, proto jsem hlasitě poděkoval dalšímu sumci, který atakoval čerstvého „dieselového“ okouna. Na řadu přišlo další náročné zdolávání „na kluzké kře“, pár snímků do alba a už, už jsem se chystal napichovat nového nafťáka, když Kuba polohlasem pronesl: „Rendo, mě to chytání na vábničku moc nebaví, protože candátů jsme za stejnou dobu nachytali 20 a sumce máme jen 2.“ Nebylo potřeba nic dodávat, jen jsme se cestou na candáty neudrželi a vyzvedli z převráceného kamionu několik beden skvělých pomerančů.
Co vlastně doopravdy ryby cítí a do jaké míry je pach potravy odpuzuje, či láká, nechme na příště. Jisté je, že u dravců převažuje při výběru potravy právě samotná dravost, díky které se nám občas zatají dech a rozbuší srdce.