Český Rybář
OSOBNÍ REKORD / aneb do třetice všeho neuvěřitelného
Je to jen malá říčka klikatící se krajinou, ne širší než deset metrů. Ale právě ona mi nedá spát a jen těžko ji mohu vytěsnit z hlavy. Zaslechl jsem totiž vyprávění o tom, že v její relativně kalné proudné vodě žijí velcí candáti, hodně velcí candáti!
Ryby nad 90 centimetrů se již chytily a ulovena byla i jedna přes metr. Starý rybář prý nastražil rybičku a bylo to. Vědom si těchto indicií, trávil jsem na říčce poměrně dost času. Hodiny a hodiny házení ale přinesly jen množství menších štik, několik slušných okounů a pár malých candátků. Ani tento částečný neúspěch mě neodradil, a protože jsem věděl, jaký potenciál nenápadná voda ukrývá, rozhodl jsem se vytrvat a přelstít jednoho z místních obrů!
Pravidelně se s celým naším Fox Rage týmem potkáváme v zimě na jednom rybářském veletrhu. A dle tradice vyrážíme jeden večer do města na pár piv i něco ostřejšího a samozřejmě také na ryby! Vysvětlím záhy. Utrecht se totiž báječně hodí pro tento kombinovaný druh společenské akce, protože je zde dostatek vody a hospůdek, které stojí přesně tam, kde my rybáři potřebujeme. Sešli jsme se na parkovišti před hotelem a vzájemnými pohledy jeden na druhého si beze slov řekli, že řídit nechce žádný z nás. Nikdo se dobrovolně nehodlal zříci zlatavého moku nebo ohnivé vody, a tak jsme si zavolali taxi-autobus. Řidič jen kroutil očima, když viděl, jak se mu do taxíku hrne šest veselých chlápků s pruty v ruce. „Do centra!“ zněl náš pokyn směrem k volantu.
Večer jsme v klidu začali pivem a následně přeběhli k vodě. Prosinec je studený, a tak cca po půl hodině přišel čas na skleničky Jägermeistera pro zahřátí. Když jsme s rozloženými pruty vkráčeli do hospůdky, všichni na nás nechápavě civěli, protože tohle ještě asi neviděli. Tělesná teplota se za chvilku upravila na snesitelnou mez a o několik okamžiků později jsme už stáli opět u vody a tančili s našimi gumovými rybkami nade dnem, zatímco jiní si to kolem štrádovali na diskotéku. Ryby nespolupracovaly. Najednou mě něco napadlo. Říčka, na kterou jsem se letos zaměřoval, přímo lemuje městské hradby. Tam bude určitě nějaká jáma, a tudíž i super místo pro zimní rybolov. Vydali jsme se na cestu. Kolegy jsem ještě „povzbudil“ historkami o domnělých devadesátnících. Jejich řeči byly nepublikovatelné, ale dobrá nálada způsobila, že všichni bez protestů šlapali.
Dorazili jsme k místu s malým mostem, kde se řeka stáčela pod hradby. Proud je zde silný a voda docela přikalená. Přesně tohle candáti potřebují, napadlo mě, když jsem na jigovou hlavičku napichoval imitaci hlaváče černoústého (Fox Rage Grondle). Tato nástraha mi již mnohokrát v noci přinesla úspěch. Možná je to tím, že vystouplé prsní ploutve způsobují pod vodou trochu jiný pohyb. Je to jen hypotéza, ale každopádně vím, že v tuto malou nástrahu mám absolutní důvěru. Nahodil jsem gumu pod most. V silném proudu pomalu propadávala ke dnu (v noci je rybaření mnohem intenzivnější, protože se musíte soustředit na každý případný kontakt daleko více, jelikož jste odkázáni pouze na cit, zrakový vjem tady chybí). Nechával jsem nástrahu hrát si nade dnem, klesat, následně opět zvedat proudem, až mé zasnění přerušila prudká krátká rána do špičky. Prut se po záseku okamžitě prohnul a na šňůře bylo i přes promrzlé ruce cítit, že tahle ryba už něco váží. Během vteřiny mi začalo být trochu horko. Byl jsem si vědom, že nesmím nechat rybu zajet pod most, protože bych riskoval, že by mohla zajet někam, kde na pletenou šňůru číhá fatální nebezpečí. Mezitím už jeden z kolegů držel v ruce připravený podběrák a stál napjatý (stejně jako já) po mém boku. Bude to velká štika? Zatím jsem neměl tušení, protože ryba nebyla kvůli tmě vůbec vidět. Něco jsem chtěl sdělit přítomným divákům, když se najednou na hladině objevila obrovská candátí hlava. „Candát!!!“ zařval jsem a snažil se navést rybu do podběráku. Hodila několikrát prudce hlavou a pak se to stalo. Prut se narovnal, šňůra se prověsila. Bylo po všem. Háček se uvolnil. Padl jsem na kolena a proklel vše, co jsem držel v ruce. Háček byl ale ostrý, neohnutý?! Smůla, prostě se vyřízl. Můj smutek umocňoval fakt, že jsem rybu zřetelně viděl a na 100 % si byl jistý, že mi právě unikl můj nový osobní rekord, tedy ryba, na kterou jsem měl celý rok políčeno.
Po třech nabitých dnech strávených na výstavě jsem byl totálně na dně svých sil. Ale znáte to?! V neděli večer jsem si sice sbalil věci do kufru auta, ale namísto k domovu do měkké postele vyrazil opět k řece. Podařilo se mi ještě v rámci výstavy zajistit pár mrtvých nástražních rybek, abych v případě nezájmu o gumy zkusil i něco jiného. Mnoho o tomto večeru u vody vyprávět nelze. Únava mě nakonec definitivně přemohla a já své snažení po hodině vzdal. Doma jsem vše povyprávěl své přítelkyni a mezi řečí naznačil, že v následujících dnech bych se po práci ještě vydal trochu si rybařit. Naštěstí má pro mou vášeň celkem pochopení, a tak si jen obligátně zaťukala na čelo, protože za tmy a v -6 °C jí to nedávalo moc smysl. Pár dní (tedy spíše večerů) u vody proběhlo prakticky bez výsledku mimo úlovku jedné malé štiky, která se zmocnila vláčené rybky, a candáta stejné velikostní kategorie zdolaného na gumu. Po několika vycházkách s rybičkou jsem tuto techniku vyřadil z programu, protože mě tento pasivní způsob rybolovu v třeskuté zimě už ubíjel. Z velké motivace a odhodlání po týdnu marného snažení nezbylo také nic. Z letargie mě na jeho konci probudila esemeska jednoho rybářského kolegy, který mne lákal v neděli večer k řece. Byl to právě on, kdo mi vyprávěl příběhy o velkých candátech, a sám už takové i ulovil. Naději jsem sice téměř ztratil, ale posedmé tento týden dobrovolně nastoupil do auta a vyrazil k řece.
Potkali jsme se přímo u vody a začali ihned rybařit. Byla zima, ale my měli náladu docela veselou a hezky se při vzájemném povídání zasmáli. Na prvním místě se nedělo nic, a tak padlo rozhodnutí posunout se na „můj hotspot“, kde jsem ztratil svou vysněnou rybu. V klipu byl opět zavěšen 10centimetrový hlaváč, kterého jsem ze zoufalství a pro všechny případy opatřil na straně ještě trojháčkovým stingerem. Normálně tohle nedělám, obzvlášť při této velikosti nástrahy, ale v rámci mé rybářské nejistoty bylo rozumné neponechat nic náhodě. Opět jsem nahodil do stejného místa pod most. Proud uchvátil gumu, která zvolna padala ke dnu. Dvakrát třikrát jsem nástrahu přizvedl, když ze tmy padla nečekaná rána! Zareagoval jsem okamžitě a zasekl možná se stejnou razancí. Nic podstatného se nedělo, nic zásadního jsem v prutu necítil a rybu pomalu přitahoval k sobě. „Nic velkého,“ utrousil jsem směrem ke kolegovi. Jakmile ale ryba doplula pod špičku prutu, pokračovala jakoby nic v klidu a nerušeně dál. Hned mi to v hlavě přepnulo a bylo jasné, jak moc jsem se mýlil. Při pohledu na lehkou přívlačovou sestavu mě přepadla nervozita, ale pořád jsem byl při smyslech a kontroloval, abych přílišným tlakem na rybu neohnul jigový háček. Když se ryba poprvé ukázala na hladině, skoro se mi zastavilo srdce. Obrovská hlava, široký profil! Byla to ona velká ryba, kterou jsem před týdnem ztratil? O to nakonec nešlo, protože stále ještě nebylo dobojováno. Klepala se mi kolena, přeskakoval hlas a bušilo srdce, když jsem se snažil přes proud navést candáta hlavou do podběráku, který pevně oběma rukama držel kolega. Hlava tam vjela. Když jsem ale viděl trčící ocas, bylo mi jasné, že podběrák je zatraceně malý. Kolega naštěstí zůstal na rozdíl ode mne ledově klidný a celou situaci zvládl s noblesou a úsměvem na tváři. Samou radostí jsem ho v adrenalinovém rauši objal a zmáčkl, až v něm zapraskalo. Položili jsme rybu opatrně na břeh a s údivem na ni hleděli. Visela pevně na jigovém jednoháčku. „Pojistný“ trojháček byl zaseknut na straně v horní čelisti. Při vyhakování jsem si něčeho všiml. Rybě chyběl kousek horní čelisti, a tak jí bylo vidět do tlamy, i když ji měla zavřenou. Vypadala tak ještě trochu drsněji než normálně. Rychle jsme ji pečlivě přeměřili. 90?! Ne, ještě kousek. 95 cm a můj nový osobní rekord!!! Neskutečná ryba! Udělali jsme pár fotek a nechali tohoto starého válečníka opět plavat. Po zbytek večera si už nepamatuji nic, protože jsem se blahem vznášel někde v oblacích… Stálo mě to týden života, ale odměna byla z nejsladších.
Dal jsem si s rybami na týden pokoj, což přítelkyně kvitovala s povděkem. V neděli mě ale znenadání opět začaly svrbět ruce. Venku se trochu oteplilo, což mě vylákalo na hodinu k vodě. S prutem v ruce, malou taškou přes rameno a podběrákem v ruce druhé jsem si to štrádoval městem podél řeky. Už na druhý hod mě překvapil krásný záběr, ale zásek vyšel zcela naprázdno. Nahodil jsem opět na staré známé místo pod most. Rána, zásek a teď už bylo vše v pořádku. „Pěkná ryba,“ mumlal jsem si v duchu. Ve tmě ale vůbec nebylo jasné, co to vlastně je, a to ani ve chvíli, kdy se ryba konečně ukázala na hladině. Když se vynořila podruhé, zahlédl jsem ocasní ploutev. Veliký candát! To snad není ani pravda, říkal jsem si při opatrném navádění ryby do podběráku. Povedlo se! Na břehu jsem rybu otočil na levý bok a strnul v němém úžasu. Chyběl jí kousek horní čelisti. Přepadl mě nepopsatelně divný pocit a candáta jsem okamžitě pustil s velkou úctou zpět. 3krát jsem ho měl na prutu, v časovém úseku 3 týdnů, na stejném místě, ve stejnou hodinu a na stejnou nástrahu! Déjà vu?! Asi to nejkrásnější v životě!
PS: Od té doby už nikdo ze známých ani rybářů kolem tuto snadno identifikovatelnou rybu nechytil. Na „mém“ památném místě ani nikde poblíž. Stále ještě je na vrcholu mého candátího žebříčku a zůstane rybou, na kterou v žádném případě už nikdy nezapomenu!