Český Rybář

Lov pelagických ryb

Zhruba po roce 2013 se začínají vynořovat články o cíleném rybolovu pelagických (ve vodním sloupci volně plujících) candátů. Vertikální lov těchto ryb spočívá ve vyhledání ryby pomocí echolotu a spuštění jigové nástrahy do bezprostřední blízkosti ryby. Základ tohoto moderního lovu candátů stojí na kvalitní lodi s výkonným motorem, která je schopna rychle prohledat velké vodní plochy. Největší důraz se ale klade na moderní echoloty s vysokou rozlišovací schopností. Vlastní lov probíhá tak, že naleznete rybu stojící ve sloupci a spustíte k ní pomalu nástrahu. Často je právě nejpomalejší pohyb ten nejatraktivnější. Na echolotu pak můžeme sledovat reakci ryby. Když má candát o naši nástrahu zájem, pronásleduje ji, popřípadě ji musíte prezentovat tak, aby vzbudila jeho pozornost. Záleží jen na tom, jak je ten den agresivní. V každém případě sledujete neobyčejně vzrušující dobrodružství v přímém přenosu – candát někdy opatrně a jindy zase neuvěřitelně tvrdě útočí na nástrahu. Jeden kamarád to komentoval slovy: „Kdyby se mi vybila baterka echolotu a já byl na sebelepší candátí vodě, tak bych to radši zabalil a jel domů!“ Tak moc je napínavý lov candátů v hledáčku echolotu. Ale jak tomu bylo dříve? Číhají candáti ve vodním sloupci až v posledních letech, nebo tam byli už předtím?

Vzpomínky z lovu candátů

Pořízením belly boatu v roce 2010 se mi najednou otevřela nejrychlejší možná cesta k lovu dravých ryb na blízké přehradě. Nemusel jsem se trápit taháním lodě, kotvením ani dalším zdržováním při vlastním rybolovu. Prvním překvapením bylo, že jsem slavil neuvě-

řitelné úspěchy. Pamatuji si na dny, kdy ryby nebraly. To jsem víceméně náhodou ulovil jen jednoho jediného candáta. Takových dnů ale bylo poskrovnu. Většinou se mé úlovky candátů pohybovaly od 2 do 7 ks za den. Pravdou je, že většina chycených ryb měla okolo 70 cm, ale byly i dny, kdy jsem ulovil během hodiny dva candáty nad 82 cm. Dokonce mi přišel i kus nad 90 cm! Ale to mi nestačilo. Já si přál být ještě úspěšnější.

Doslova jsem hltal jakékoliv zmínky o lovu candátů. Při jedné cestě do Mongolska došlo k seznámení s německým rybářským publicistou Olivierem Portratem. V Ulánbátaru jsme při společné večeři probírali různé způsoby lovu ryb. Přišla řeč i na jeho knihu o lovu candátů. Když ji u nás v roce 2007 vydalo Nakladatelství Fraus, ihned jsem si ji koupil a poctivě nastudoval. Mohu říci, že to pro mě bylo velmi přínosné. U některých postřehů jsem pochyboval o jejich pravdivosti, ale to mě inspirovalo k tomu, abych si je ověřil v praxi…

Wobblery

Podle Oliviera je má smysl použít tehdy, když se candáti chtějí krmit. K tomu poznamenal: „To ale platí jen tehdy, když s nimi chceme lovit v místech, kde je menší hloubka.“ Současně ale jedním dechem doplnil: „Vykazuje-li však místo celou řadu nerovností, pak nejsou wobblery žádnou ideální nástrahou na candáty.“ V takových místech Olivier vždy jednoznačně preferoval nasazení vertikální přívlače a zvláště pak použití Drachkovitchova systému s mrtvou rybkou.

Lov candátů na wobbler v našich podmínkách

Zhodnotil jsem Olivierovy postřehy a porovnal je se svými. Nakonec padlo rozhodnutí pro lov s wobblery, a to ze dvou důvodů. Prvním byl fakt, že naše přehrada je poměrně mělká. Průměrná hloubka činí cca 2–4 m. To znamená, že bych měl při použití hlubinných wobblerů teoreticky dosáhnout až na dno.

Druhým důvodem bylo, že v té době se už u nás provozoval vertikální lov candátů s těžkými jigovými hlavami. Tento způsob rybolovu přišel z Maďarska a u nás na jižní Moravě se rychle rozšířil. Brzy díky tomu bylo možné vidět na vodě první rybáře, jak vertikálně rybaří z nafouknutých duší velkých kol obšitých látkou. Taková domácí náhrada za tehdy obtížně dostupný belly boat. Tito rybáři se proslavili extrémně těžkými jigovými hlavami (20–40 g), kterými bombardovali dno. Filozofie této metody byla jednoduchá. Čím větší úder těžkého jigu o dno, tím větší pozornost si nástraha u candáta získala. Je pravda, že zvláště na hlubších místech (např. na starém korytě) byla tato metoda velmi účinná.

Tato cesta ale nebyla pro mne. Vycházel jsem z toho, že candáti budou i na mělčích vodách. Teprve pro případ nejvyšší nouze a v místech s největší hloubkou jsem byl připraven nasadit vertikální přívlač.

Výběr vláčecích nástrah

V té době jsem vybíral wobblery podle dvou kritérií. Prvním byla jeho schopnost rychlého zanoření do hloubky 3–4 m a druhým samozřejmě cena. Tak jsem střídal wobblery od různých výrobců, nejčastěji ale Salmo Perch a Salmo Whitefish. Výhodou byla jejich nižší cena, intenzivní pohyb a hluboké zanoření.

Candátí místa

V knize „Úspěšné chytání candátů“ vysvětluje Olivier Portrat, kde hledat candáty. Zmiňuje se, že táhnou v bezprostřední blízkosti dna po předem definovaných cestách a dodává: „Je proto celkem normální, že je tam v určitých ročních obdobích znovu nacházíme.“ Doslova píše: „Ve více než devadesáti procentech případů má rybář správnou informaci, hledá-li candáty v blízkosti dna. Ve vodním sloupci je s určitou pravidelností nalezneme pouze v některých jezerech a přehradních nádržích. Tam loví ve vodním sloupci žijící ryby.“ S tímto názorem nezbývá než souhlasit, ale jaké bylo mé překvapení z nalezení candátů jinde, než jsem čekal.

Candáti ve vodním sloupci!

To pro mě bylo nepochopitelné. Neznal jsem jediné trochu logické vysvětlení, proč mi zabral candát na plovoucí wobbler po prvním zatažení. „Proč?! Vždyť musel číhat sotva metr pod hladinou?“ divil jsem se. Nic nemělo logiku. Několikrát se mi stalo, že jsem se nechal unášet větrem a nahazoval proti němu. To znamená do míst, kterými jsem před chvílí proplul. A hle! Další záběr a zase kousek pod hladinou. V místech, kde jsem ještě před malou chvílí čeřil vodu ploutvemi, byl najednou candát, který neváhal a zaútočil na mou mělce zanořenou nástrahu. Začal jsem tedy podobným štontům věnovat zvýšenou pozornost. Prvním překvapením pro mě bylo zjištění, že se v těchto místech nevyskytují žádné rybičky, které by mohly sloužit candátům jako potenciální kořist. Dalším překvapujícím zjištěním bylo, že jsem číhající ryby nacházel právě nad členitým dnem s mnoha nerovnostmi. To znamená právě v místech, o kterých se Olivier zmiňoval jako o nepříhodných pro lov s wobblery.

Další záběry přišly nad zatopenými vyvýšeninami, které čněly nade dnem. Zvláště v létě jsem si oblíbil místa za kamennou sutí nebo potopenými vývraty stromů, do kterých po celý den narážel vítr. Vzpomínám, že jedno takové místo jsem objevil jen díky citlivosti svých nohou. Při plavbě kolem podvodního náspu bylo náhle i přes brodicí kalhoty cítit v nohách chladné proudění. Přes vyvrácené kameny podvodní hráze zde protékala chladná voda, která se mísila s teplejší vodou v jezeře. A právě v tomto podvodním průplavu jsem slavil úspěchy se štíhlými wobblery, ale i s naprosto nevhodnými „placatými“

wobblery pro lov candátů – Slidery. Tvar se mi líbil. Připomínal malého cejna, ale hloubka zanoření byla pro lov candátů nedostatečná (sotva jeden metr), ale přes to všechno jsem na ně candáty lovil. Bylo to neuvěřitelné. Stále se mi nechtělo přijmout skutečnost, že candát může stát za slunečného počasí i v metrové hloubce nebo kousek pod hladinou, a dokonce být aktivní.

Rybář se musí stále učit aneb poučení po letech

Na jedné fotografii byl k vidění velký výřad candátů (cca 50 ks) ve velikostech od 50 do 75 cm. Prostřednictvím kamaráda jsem zjistil následující informaci.

„Jo! Znám to. Byl jsem u toho. To jsou pelagičtí candáti ze Španělska. Na podzim jsme je našli ve velké hloubce přes 30 m, ale nedařilo se nám je ulovit. Celé hejno se drželo na hranici teplé a chladné vody. Celková hloubka zde byla přes 40 m, ale žádná ryba nestála u dna. Všechny reagovaly na naše nástrahy stejně. Candáti povyjeli ke spuštěné nástraze, okoukli ji a vrátili se zase zpět na své stanoviště. Bylo to deprimující. V průběhu několika dnů se celé hejno, pravděpodobně vlivem podvodního proudění, přesunulo až ke strmé skále. Zde vystoupalo až do 20 m pod hladinu a začalo být aktivní. Používali jsme těžké jigové hlavičky 30–40 g. I když jsme byli v neustálém kontaktu s nástrahou, moc dobře jsme si uvědomovali, s jakým prodlením cítíme záběr. Co bylo ovšem horší, že ať jsme se snažili, jak chtěli, tak z 10 chycených candátů se nám podařilo do vody vrátit sotva 3 živé kusy. Zbytek zahubila dekomprese (přechod z vysokého tlaku v hloubce na tlak na hladině – důsledek rychlého vynoření z hlubiny). Proto ten velký výřad,“ dodal omluvně.

Tehdy jsem poprvé přijal skutečnost, že candát nemusí vždy číhat na dně, ale má své místo i ve sloupci. Později mi došlo, že zkušení lovci pelagických candátů se vyhýbají lovu ryb v hloubkách přes 12 m, a to právě z důvodu, aby snížili možnost zahubení ryby dekompresí.

V loňském roce jsem byl také svědkem lovu pelagických candátů jedním z našich nejlepších rybářů, který si přeje zůstat v utajení. Má obavu, že zveřejnění jeho úlovků spolu s popisem zkušeností z lovu by mohly způsobit nedozírné škody v candátím společenství. Vše přizpůsobil lovu velkých candátů. V okamžiku, kdy opakovaně vytáhne malého nebo středně velkého candáta, opouští sebelepší „flíček“ a radši hledá opuštěné místo, kde loví velcí candáti. Nicméně pro mě bylo velmi zajímavé sledovat na echolotu reakci těchto „opatrných“ ryb. Chvíli to vypadalo tak, že se candáti ve vodě již nenachází, a najednou se začali naprosto bez zábran zvedat až pár metrů pod hladinu. To všechno jen proto, aby se podívali na podezřelou rybičku, která jim připadala atraktivní.

Teprve tehdy jsem si uvědomil, že candát je pro nás rybáře ryba zajímavá nejen svým chováním, ale především nevyzpytatelným braním, a odnesl si z toho poučení. Věřme více svým vlastním instinktům a zkušenostem. Nebojte se jít svou vlastní cestou. Budete úspěšnější a určitě i šťastnější.