Český Rybář

Vnitrozemí se svým krajinným rázem velmi podobá našim českým a moravským horám a stejně jako u nás nedosahuje žádných závratných nadmořských výšek. Je to kraj, v němž se mluví prastarým jazykem euskera, jehož původ není dosud objasněn. Baskicko je proslulé svou kuchyní, zvláštními sporty (pelota) a soutěžemi (zvedání kamenů, kácení stromů), folklórem, tradicemi a také Guggenheimovým muzeem moderního umění. Výše jmenované rozhodně představuje dostatečně zajímavý seznam pro pádný důvod navštívit tento krásný kout Evropy. Mě sem zlákalo netradiční rybaření z kajaků a především fotky obrovských okounů.

Cesta

Jak to tak bývá, před odjezdem se vždycky asi musí něco přihodit, aby si pak člověk více vážil chvil odpočinku. Já jsem do Bilbaa s kolegou vyrážel vlastně především pracovně, shodou okolností rovnou z koncertu skvělé americké písničkářky LP. Cestu na mnichovské letiště si tudíž pamatuji pouze v několika nesourodých fragmentech. Z letargie mě neprobral ani prý příjemný dvouhodinový let. Procitl jsem, a to velmi rychle a hrůzou, když jsme jako poslední u pásu vyhlíželi naše zavazadla. Ne že bych ten pocit neznal, ale člověka to pokaždé zaskočí a trochu zkříží plány. Naštěstí se naše kufry asi po čtvrthodině jako zázrakem zjevily, a tak jsme mohli vyrazit vstříc třídennímu rybaření. V příletové hale nás už netrpělivě vyhlížel velmi dobře anglicky hovořící průvodce Joseba, který jako držitel několika IGFA světových rekordů patří mezi skutečné rybářské celebrity. Cesta do penzionu poblíž přehrady uběhla velmi rychle příjemnou konverzací o rybách a po rychlém zabydlení jsme již seděli v typické baskické hospůdce na obědě. Znám i příjemnější prostředí, ale soudy jsem odložil, až se ke mně dostane něco na talíři. Nechal jsem si doporučit specialitu podniku a těšil se, že po „prefabrikované“ letecké bagetě a příšerné kávě ochutnám něco skutečně k jídlu. A tak se i stalo. Fazolová polévka se zeleninou a krvavým salámem, podobným našemu jelitu, byla ve spojení s domácí bagetou skutečnou labužnickou orgií. Tohle předčilo všechna očekávání! Následně jsem se nakopl vynikajícím Cortadem, protože Joseba kvůli větrnému počasí a ne příliš příznivé předpovědi vymyslel, že si odpoledne ještě pojedeme vyzkoušet kajaky, aby nás pak na vodu mohl s klidným svědomím vypustit samotné. Zeptal jsem se, zda se o kajaky tak bojí, ale on se širokým úsměvem odvětil, že kajaky spolehlivě plavou i dnem vzhůru…

Revír

Přehrada nebo spíše údolní vodárenská nádrž, na které se nejčastěji loví, vznikla v padesátých letech minulého století. Zatopeno bylo cca 15kilometrové mělké údolí lemované půvabnými kopci. Nejhlubší místa u hráze mají kolem 30 metrů, jinak se ale na většině jezera příliš nesetkáte s hloubkami nad 20 m. Původními obyvateli přehrady byly iberijské parmy, štiky a jezerní forma pstruhů. Populace okounů a candátů je poměrně mladá, ale díky ideálním podmínkám pro přirozený výtěr i život a dostatku kvalitní potravy v podobě raků a rybek se jí mimořádně daří. Dalším důvodem, proč tento revír dnes patří mezi nejlepší v Evropě, je i menší rybářský tlak, slušné chování rybářů (catch & relase), šetrné zacházení s kapitálními rybami a zákaz provozu spalovacích motorů. Lovit se zde dá tudíž klasicky ze břehu, což má samozřejmě své kouzlo, protože podél přehrady vede nádherná cyklostezka, nebo z rybářských kajaků, které si zde můžete na místě pronajmout. Myšlenka, že si přivezete své plavidlo a ušetříte, je scestná, protože bez platných certifikátů (registrace plavidla a certifikát o provedené dezinfekci vůči invazivním druhům živočichů a rostlin), jež si na španělských úřadech sotva obstaráte, nesmíte na vodu. A je to tak dobře, protože místní podvodní bohatství se musí chránit. Šlapací kajaky, které si zde můžete zapůjčit, představují i pro nezkušené „vodáky“ naprosto bezpečný způsob přepravy a rybaření na rozlehlé přehradě. Mohu to sám potvrdit, protože do té doby jsem v rybářském kajaku seděl na vodě jako zrcadlo pouhopouhý jeden den. Kajaky jsou krásně stabilní, rychlé, snadno se ovládají a ani starší ročníky z nich nebolí záda. To zní jako výzva, ne?!

Tři dny rybaření

Ačkoliv byl v kalendáři konec března, počasí se jevilo spíše aprílové, podle místních prý pro tuto dobu typické, což by ani tak nevadilo, kdyby nás hned od prvního odpoledne nesužoval silný severák (v nárazech až 60 km/h) a tomu odpovídající vlnobití. Zkrátka ideální křest ohněm a především vodou pro kajakové začátečníky... Tři dny rybaření byly nakonec jako den a noc. Kvůli prvnímu ale tento výlet stál rozhodně za to! Dále nám ryby ukázaly, že když nechtějí, jsme na ně i se vším, co známe a umíme, stejně krátcí...

Vezměme to ale pěkně po pořádku. Úvodní seznámení s vodou bylo za námi, a tak jsme po rychlé snídani a transportu k vodě naskákali po ránu do kajaků plni očekávání a optimismu. Na břehu jsme si ještě každý vybrali 1–2 pruty a následovali „velitele“ Josebu. Průvodce je na této vodě minimálně pro první den dobrou volbou, dalo by se říci nezbytnou, protože si vůbec nedokážu představit, jak bychom se bez jeho rad a pomoci za tři dny nějak výrazně na přehradě zorientovali. Navíc je to i fantastický rybář, od kterého se může každý z nás (týká se i těch, kteří mají o svých schopnostech vysoké mínění!) leccos naučit. Osobně si po zkušenosti s Josebou příště rád připlatím za jeho služby po celý pobyt, protože svůj job ovládá dokonale. Navíc mě nesmírně potěšila kolektivně sdílená radost nad každým úlovkem, spontánní piknik na jednom z ostrovů a jeho rychlá pomoc při fotografování.

Hned na prvním místě, na kterém s námi Joseba zastavil, se pod vodou ukrývalo několik potopených domů. „Bouračku“ jsem dle přesných instrukcí trefil hned prvním hodem, a tak bylo nutné na úvod převazovat. Další hod jsem směřoval trochu více vlevo, abych se ruinám vyhnul. Asi po třetím popotažení se mi stejně podařilo o něco škrtnout. Špičkou jsem ještě reflexivně nástrahu přizvedl a při propadu přišel na mou oblíbenou Storm gumu přímo učebnicový záběr. Zásek seděl, ale ryba nešla vůbec zvednout ode dna. Dle instrukcí jsem zdolával opatrně, abych případného okouního obra nevytáhl z hluboké vody příliš rychle. Protivník na druhém konci si to ale nechtěl nechat líbit a chystal se na kontra, při kterém mi z cívky navijáku odmotal 10–15 metrů šňůry. A to už se po vodě rozléhalo slovo, které jsem vůbec slyšet nechtěl. Pike! Když se to zubatá na druhém konci nějakou záhadou dozvěděla, hned mi přepilovala šňůru o něco ostrého na dně. Smutek mě neuchvátil. Na této vodě mě štiky vůbec nezajímaly, i když mi samozřejmě bylo líto, že to tak skončilo. Sáhl jsem po stejné gumě a poslal ji vstříc dalšímu dobrodružství. Po pár náhozech jsem zašátral v krabičce a změnil nástrahu. Volba padla na méně agresivní bílo-stříbrnou barvu, protože v čisté vodě bylo místy vidět až do 4metrové hloubky. Otočil jsem se na Josebu, který mi pádlem v ruce naznačil, kam mám nahodit. Těsně pod lodí přišel záběr s pořadovým číslem dvě. Normálně bych si tipoval candáta, ale vzhledem k tomu, že jsem byl aktuálně na revíru, kde se čas od času někomu podaří ulovit okouna 50 cm+, v nic jiného jsem se zatajeným dechem ani nedoufal. Když se pak mezi kajaky objevil candát, byl jsem trochu v rozpacích. Pár rychlých fotek a zavřela se nad ním voda. Dalších dvacet minut se už nic neudálo, a tak Joseba zavelel k přesunu.

Na novém místě mezi bójkami místního yacht klubu to extra romanticky nevypadalo, ale bylo mi jasné, proč to zde musíme chvilku zkusit. Každá bóje je totiž ukotvena velkým betonovým kvádrem, který může představovat zajímavý úkryt pro větší ryby nebo jejich potravu. Místo jsme různými nástrahami „pročesali“ dokonale, ale absolutně bez zájmu.

Při dalším přesunu kamsi na volnou vodu mi Joseba s úsměvem ve tváři sděloval, že předchozí místo je buď top, nebo trop. Štěstí se nám zatím vyhýbalo, ale kdyby bylo tak lehké ulovit padesáticentimetrového okouna, asi bych zrovna neseděl na kajaku obklopen hektary průzračné vody. Zhruba po dvou kilometrech a stejném počtu rychlých přeháněk zastavil Joseba na místě, kterému poeticky říkal „uprostřed ničeho“. Na hladině to tak vypadalo, pod ní se ale ukrýval zatopený statek s množstvím rozpadlých kamenných zdí, prý jedno z nejlepších míst. Dali jsme si kolektivně krátký briefing, dostali top nástrahy a já najednou začal mít pocit, že teď už to musí přijít. Asi po dvaceti minutách házení bez záběru jsem se rozhodl změnit techniku. Začal se totiž zvedat vítr a drift byl najednou tak rychlý, že udržet kontakt s lehčí jigovou hlavičkou se zdálo prakticky nemožné. Vzal jsem tedy do ruky druhý tvrdší a kratší prut, zvolený pro vertikální lov, a vrátil se přímo k Josebovi, který pro naši snadnější orientaci stál se svým kajakem nad rozbořeným domem. Nechal jsem si ještě předvést, jak Joseba vertikálně vodí nástrahy, a zdaleka ne tak přesvědčivě jsem se ho snažil alespoň zčásti napodobit. Po chvíli jsem do toho vložil ještě kousek techniky při speed jigingu a vytrvale s nástrahou pracoval. Vítr mě za chvíli odnesl asi tak 150 metrů stranou. Najednou dno začalo trochu stoupat. Rychle jsem za kajakem plápolající nástrahu vytočil, abych o ni opět nepřišel v nějaké vázce. Popojel jsem pár metrů na začátek hrany a opět spustil nástrahu ke dnu. Kvůli obavám z vázek jsem s ní škubal, jako když kočí práská bičem, a když už jsem se sám přistihl, že přemýšlím o tom, jestli tento styl není totální pitomost, přišel v klesání záběr. Řekl bych typově stejný jako předtím. Rána bez jakéhokoliv varování! Byl jsem ve střehu a výzvu opětoval razantním zásekem, až se mi protočila brzda navijáku. Zdolával jsem opatrně, skoro nedýchal a vzýval svatého Petra, aby mi ukázal přesně to, proč jsem sem přijel. Těžko popsat tu euforii, když jsem v čisté vodě pod kajakem spatřil tělo obřího okouna. Pak mám trochu „vokno“... Když jsem rybu na první pokus úspěšně vylovil za spodní čelist, byl již za mými zády halekající Joseba. V němém úžasu jsem zíral na rybu, jejíž tělesná konstituce mi připadala neskutečná. Dál už jsem nechal „pracovat“ Josebu, jako řádného člena IGFA, a těšil se na výsledek. 2 390 gramů, rovných 50 centimetrů!!! Dál už jsem nepotřeboval nic. Klukovský sen byl splněn! Ještě pár minut po rychlém fotografování, které doprovázel pro mne velmi šťastný deštík, jsem v němém úžasu ve vodě hladil a pozoroval to monstrum. Když se za ním za okamžik zavřela voda, měl jsem v očích slzy.

Radost z rybaření pokračovala i na jiných plavidlech, protože Láďa záhy zdolal pěknou štiku 90 cm+. Po výtečném obědě jsme dle Josebových slov vyrazili na nejlepší okouní místo přehrady. Teď s odstupem mohu prohlásit, že to byl můj den s velkým „D“ a jeden z nejkrásnějších rybářských zážitků v životě. Podařilo se mi totiž ulovit další 4 nádherné okouny a závěrem ještě menšího candáta. Statistika z prvního dne byla úchvatná: 50 cm / 2 390 g; 47 cm / 1 760 g, 47 cm / 1 870 g; 49 cm / 2 120 g a ještě jeden „menší“ cca 1,6 kg, kterého jsem nevážil. Láďa se nechtěně zaměřil na štiky a jeho skóre čítalo celkem tři kusy. Všechny ryby jsme chytili od 8 do 14 metrů.

Další den panovalo od rána studené deštivé počasí s teplotou 9 °C doprovázené silným větrem a úlovky byly podstatně slabší. Láďa ale chytil 4 štiky (max. 90 cm) a vypnul zřejmě dva velké okouny. Já jsem po dvou ztracených štikách nakonec šťastně vyházel jednoho okouna 46 cm / 1 700 g.

Poslední den se počasí úplně zbláznilo a naservírovalo nám letní den prakticky bez větru s odpoledními teplotami kolem 25 °C. Nám na kajacích se to samozřejmě líbilo, ale u ryb to bylo opačně. Za deset hodin rybaření a při možných i nemožných pokusech ulovit cokoliv nikdo neměl ani záběr.

Závěrem

Trochu hořký konec mi ale nezkazil celkově nádherný dojem z místa, rybaření, služeb a perfektní organizace. Děkuji CK Pepa za výtečný tip a splnění klukovského snu o okounovi „50“.

Ačkoliv zájezd nepatří zrovna k těm levným, vynaložených prostředků vůbec nelituji. 4x jsem si vylepšil okouní osobní rekord, užil si výborné jídlo a rybařil s jedním z nejšikovnějších španělských rybářů Josebou. Za mne fantastické!