Český Rybář

Kohoutovci (Nematistius pectoralis) jsou vítaným úlovkem sportovních rybářů na pacifickém pobřeží, od Peru po Mexiko. Běžně jsou loveni jedinci délek od 60 do 90 cm (3–8 kg), v méně prochytávaných vodách se pravidelně loví exempláře okolo 100–120 cm (10–12 kg) a ti největší kohoutovci dosahují délek přes 150 cm (údajně až 50 kg).

Zatímco větší jedinci nad 80 cm bývají zpravidla loveni na povrchovou nebo vertikální přívlač (popping a jigging), menší exempláře, které se nezřídka zdržují v hejnech u pláží a v blízkosti ústí řek, patří k pravidelným úlovkům zkušenějších muškařů. Při lovu kohoutovců je důležité mít na paměti následující tři specifika: kohoutovci velmi dobře vidí, jsou extrémně rychlí a mají poměrně měkký okraj tlamy.

Dobrý zrak kohoutovců se dobře pozná na počtu záběrů v závislosti na síle a materiálu použitého návazce: vláčkaři používající fluorkarbon namísto klasického monofilu jsou v jasné výhodě a ti, kteří používají návazec o průměru okolo 0,8 mm, se jistě dočkají častějšího kontaktu s rybou než příznivci návazců o průměru 1–1,2 mm. Nemluvím o muškařích, kteří nezřídka sáhnou i po fluorkarbonu slabším než 0,5 mm.

Rychlost je trochu zrádnou vlastností těchto elegantních dravců. Nezřídka se totiž loví na stejných místech jako velcí chňapali (cubera snapper), kterým po záseku nesmíte dát ani metr. Cubera, které jednou povolíte cívku, vyrazí neomylně k nejbližší skále nebo jeskyni, kde návazec přetrhne. Když však cuberu udržíte hlavou k sobě, ztratí rychle orientaci a po prvním náporu se nechá dovléci k lodi jako beránek. A tak při lovu chňapalů uděláte nejlíp, když cívku dotáhnete téměř „ na krev“.     

Ale kohoutovec, ten má strategii úplně jinou: po záseku křižuje velmi rychle ve vodním sloupci, a když necháte cívku příliš utaženou, často ostrým lemem ocasní ploutve přetne napnutý návazec, případně si vytrhne nástrahu z tlamy, protože na rozdíl od většiny ostatních mořských dravců má měkký, dalo by se říci téměř „kapří“, okraj tlamy. A tak si vláčkaři lovící v Tichém oceánu chňapaly obvykle nechávají utaženou cívku, kterou rychle povolí, jakmile u své nástrahy zahlédnou bojovně vztyčenou hřbetní ploutev kohoutovce.

Když jsem se připravoval na první výpravu za kohoutovci do Panamy, poštěstilo se mi, že jsem mohl strávit několik večerů u láhve červeného s rybářem, který měl smůlu, že zdědil hotýlek na břehu Kalifornského poloostrova. A tak zatímco si jeho hosté užívají rybaření, holky a další radosti, které přináší dovolená v Mexiku, on musí pracovat a poslouchat jejich rybářské historky. Sám se na ryby dostane jen občas, ale přesto zkušeností za posledních dvacet let nasbíral dostatek a zdůrazňoval mi několik zásad:

1. Když budeš lovit v okolí útesů z motorové lodě, vypínej motor a nech loď volně driftovat, jinak kohoutovce vyplašíš.
2. Když budeš nahánět hejna lovících kohoutovců, neboj se zajet těsně k hejnu – ty potvory jsou děsně rychlé a za pár vteřin mohou být o 50 metrů dál.
3. Používej hodně tenké návazce do 0,8 mm nebo nástrahy skákající po hladině – kohoutovci mají výborný zrak a silné návazce prokouknou.
4. Po záseku ho nech klidně jezdit a nervi ho ven – kohoutovec nemá tendenci zajíždět mezi kameny, zato má měkkou tlamu, snadno mu nástrahu vytrhneš.

Vyzbrojen dávkou teorie načerpané z knih, internetu i ústního podání jsem vyrazil za kohoutovci nejprve do Panamy a později do Kostariky. Obě výpravy probíhaly pod vedením zkušeným místních průvodců – kapitánů rybářských lodí. Vždy se jednalo o velmi rychlé, ale relativně malé lodě bez kabiny, které na vodní hladině působí celkem nenápadně. Průvodci v obou zemích zdůrazňovali především dobrý zrak kohoutovců a s tím spojený fakt, že velcí jedinci se loví na méně prochytávaných lovištích. Z úseků pobřeží, kde byly vybudovány přístavy, nebo dokonce centra vodních sportů, obvykle zmizeli úplně a za většími exempláři se i v odlehlých končinách jezdí na loviště vzdálená často více než hodinu od nejbližší osady.

U všech průvodců bylo samozřejmostí vypínání motoru při lovu v okolí podmořských hor – nejednou jsme driftovali na hloubkách okolo 30–40 metrů, ale stačilo, aby se na písčitém dně pár set metrů od pláže objevila hromádka kamení, a bylo téměř jisté, že kohoutovci nebudou daleko. Kohoutovec střežící hromadu kamení nebo korálový útes se z hloubky několika desítek metrů nechá vylákat na vodní hladinu pomlaskáváním poppu nebo jiné povrchové nástrahy, ale když kousek od nástrahy vrčí motor, obvykle si nástrahu jen prohlédne a pak zamíří zpátky. Když jsme však vláčeli v příbojovém pásu v blízkosti útesů, kde se masy vody tříští o skaliska, nebo když jsme stíhali hejna kohoutovců lovící drobné rybky, pak nám nezbylo než spoléhat na to, že hluk příboje či vášeň lovícího hejna přehluší zvuk motoru. Někdy to vyšlo. V každém případě se osvědčilo povolit brzdu – uvolnit cívku vždy, když jsme si byli jistí, že na nástrahu zaútočil kohoutovec. Nikdy se nám nestalo, že by kohoutovec využil povolené brzdy a zajel mezi kameny nebo do korálů, jak to dělají chňapali a kanici. Zato jsme o několik velkých kohoutovců přišli, když jsme se je snažili dostat silou k lodi, ale výsledkem bylo jen vytržení nástrahy z rybí tlamy.

Po několika výpravách za pacifickými kohoutovci bych si dovolil přidat ještě jedno pravidlo nebo spíše varování: neberte si na palubu nováčky, partnerky, děti a nevinně vypadající staříky. Ať děláte, co děláte, vždycky největší kohoutovec zabere nakonec právě jim!