Český Rybář

V době mých prvních nesmělých kontaktů se stříbřitým postrachem ouklejí byl bolen rybou, jejíž stavy se pomalu začínaly zvedat po dlouholetém období, během něhož výrazně poklesly. Setkával jsem se s nimi sice pravidelně, ale nikde jich nebyla žádná kvanta. Jen na některých údolních nádržích byl bolen už tenkrát hojný a dalo se padnout na parádní exempláře.

Pro mě, jako rybářského začátečníka, byl úlovek bolena spíše věcí náhody, a když jsem jednou po asi půlhodinovém snažení dokázal „vyházet“ lovící zhruba šedesáticentimetrový exemplář, byl jsem na svůj úspěch patřičně hrdý. Ani v dalších letech úspěchů nijak výrazně nepřibylo. Důvod byl jednoduchý. Na revírech v mém okolí byl bolen poměrně vzácnou rybou a chtít ho cíleně ulovit, to ve většině případů znamenalo jít po konkrétním kusu, a na to mé umění a zejména trpělivost prostě nestačily. Dravec většinou dvakrát třikrát zalovil na zhruba dvousetmetrovém úseku řeky a to bylo všechno. Nebavilo mě pronásledovat rychle se přemísťující neviditelný přelud, raději jsem se věnoval jiným rybám a v případě bolena spoléhal na náhodný úlovek. Dlužno poznamenat, že se nikdy nestalo, abych na konci sezony nějakého toho bolena neměl. Stovky prutohodin se prostě musejí projevit i v případě, že spoléháte jen na náhodu.

Pak přišla v mém „bolenolovu“ změna. Koupil jsem si auto a mohl se dostat na místa, kde byl stříbřitých dravců dostatek. Krom toho jsem mezitím pobral nějaké ty rozumy a nashromáždil i něco vlastních zkušeností. Dopadlo to tak, že jsem svou kdysi celoroční kvótu (cca 3 kusy) dokázal na dobrém fleku nachytat během půlhodinky. Od té doby tvrdím, že nejdůležitější cajk potřebný k lovu bolenů je auto. Možná je to přehnané tvrzení, ale platí to i pro další ryby.

Kdybych měl napsat návod, jak bolena ulovit přívlačí, asi bych to formuloval takto: Nejsnadnější způsob je táhnout něco rychle po hladině nebo těsně pod ní. Pak existuje celá řada dalších způsobů, které už vyžadují delší popis a nefungují v tak široké škále podmínek. Ty opomenu, protože o každém by se dal napsat samostatný článek.

I v případě onoho rychlého tažení vyvstává otázka, co táhnout, jak rychle a zda případně nástrahu nějak oživovat.

Pokud jde o to, co táhnout, pak poměrně výhodné je řídit se velikostí obvyklé bolenovy potravy v daném lovišti. V místech s vysokou koncentrací potěru budou pravděpodobně úspěšnější malé nástrahy, zatímco tam, kde boleni „mlátí“ do dospělých ouklejí, dojdou uplatnění spíše větší sousta. Světlé barvy napodobující přirozené zbarvení rybky určitě budou patřit k nejúspěšnějším, ale dost bolenů jsem pochytal na zelené twistery a kolega mi zase přísahal na úspěšnost černých rotaček.

Co konkrétního navázat, to už je věc dost ošemetná. Využít se dá skutečnost, že bolen miluje rozruch na hladině. Nedávno jsem stahoval vysokou rychlostí feederové krmítko (klasický drátěný košík) a celou cestu mi ho zuřivě atakoval půlmetrový bolen. Paradoxně se to stalo v místě, kde vláčí celé město a kde jsou boleni pěkně „vycepovaní“. Slabost pro věci vířící hladinu má za následek to, že se boleni skvěle chytají na různé hladinové nástrahy, jako jsou popy, propy a další úžasné vynálezy. Nic netušící „neproškolení“ dravci se na tyto „bordelmejkry“ vrhají jako smyslů zbavení, a proto mě velmi pobavilo vyjádření jednoho vláčkaře, který tvrdí, že musí při lovu na pop bolena „přelstít“. Bohužel nebo naštěstí je bolen ryba poměrně inteligentní a velice rychle se naučí ignorovat nápadné věci, s nimiž učinil často nejednu bolestivou zkušenost. A pak si ho zkuste s popem „přelstít“.

Pod mnoha jezy a hrázemi, kam vláčkaři pravidelně chodí na boleny, už dnes často ani nejde o to, jak je Vaše nástraha skvělá, ale jak moc je profláknutá. Zkuste proto během každé vycházky alespoň nějakou dobu experimentovat s nejrůznějšími typy wobblerů (včetně kusů zbavených lopatky - snad jste už někdy nějakou urazili), miniaturních jerků, rychle tažených gum, streamerů a podobně. V mnoha případech budete ve výhodě proti ostatním, kteří používají tradiční a na internetu nebo v časopisech hojně zmiňované nástrahy. No a v případě, že se trefíte do dne, kdy ve vodě vypukne nějaké potravní šílenství, pak přinejmenším nebudete v nevýhodě.

Kromě toho, že můžete použít jinou nástrahu než ostatní, můžete se odlišit i tím, že budete nástrahy jinak vodit anebo je dostanete do míst, kam je ostatní nedostanou (v případě bolena to znamená, že dohodíte dál). Krom toho je možné využívat netradiční denní doby lovu a vodní stavy. Bolen je ulovitelný i v noci nebo třeba za povodně. Rozhodně takto neulovíte hodně kusů, ale možná se splete ten, kterého byste za jasného dne v čisté vodě nezapřáhli ani omylem.

Připadá Vám to smutné – žádné zázračné nástrahy, žádné tajné fígle, jen pořád dokola něco tahat a čekat na ránu do prutu? Na to konto mohu odpovědět onou slavnou větou: Jak primitivní, ale jak účinné! Ale myslet a dívat se přitom kolem sebe se u toho stejně vyplatí. Doložím to názornou ukázkou. Nedávno jsem byl s kamarádem pod jezem, kde se celkem pravidelně loví pěkní boleni. Na nejlepším fleku už stál místní rybář a prohazoval podjezí popem. V krátkém rozhovoru se dotyčný zmínil, že sem chodí pravidelně a pár pěkných bolenů už tu letos vytáhl. Během chvíle skutečně jednoho ulovil. Kolega tedy začal chytat také na pop a já porůznu zkoušel, co mi padlo pod ruku, sledoval zalovení na hladině a sem tam hodil očkem po místním rybáři. Tomu už se dál moc nedařilo, a tak postupně začal zkoušet další nástrahy a já si tak postupně skládal mozaiku toho, co už místní stříbrná torpéda znají. Pak jsem „nabil“ něco co nejvíc jiného, pokud možno dalekonosného a začal to tahat ještě rychleji než místní borec. Zhruba za dvě hodiny jsem měl sedm záběrů, z toho čtyři ryby na prutě a dvě na břehu. Místní rybář dostal určitě minimálně jednoho dalšího (záběry jsem mu nepočítal, protože kdo se příliš stará o cizí chytání, nezachytá si sám). Kamarád, do poslední chvíle věrný popu, neměl ani potah. Když jsem mu pak svou úspěšnou nástrahu půjčil, bylo už zřejmě pozdě.

Boleni se ale nevyskytují jen v podjezích. Najdeme je různě po řece (v létě vytahují spíš do tažných úseků a na podzim se vracejí zpátky) a poměrně hodně bolenů žije i na stojatých vodách. Tady je ale jejich lov ještě obtížnější, zvláště pokud neexistují oblasti, kde by se lovící dravci alespoň na krátkou dobu koncentrovali. Chtít chytit jediného lovícího bolena na stojaté vodě může být docela oříšek. Bolen tu má klid, ví, že nemusí pospíchat, a je si vědom svých pohybových možností. Pokud není hladový, neútočí zdaleka na vše, co se hýbe – spíše naopak. Když už ho nástraha zaujme, tak si ji v klidu dojede – ať už ji vedete zvolna, nebo točíte kličkou jako zběsilí. Pak si ji prohlédne nebo se jí i dotkne (při rychlejším vedení ho přitom můžete podseknout) a většinou ji nechá být. Někdy po letmém kontaktu s nástrahou dokonce vyděšeně prchá. Procento případů, kdy zájem bolena o nástrahu skončí útokem, není až tak vysoké. Je ale celá řada okolností, které šanci na záběr zvyšují. Když narazíte na hladovou rybu nebo jste u vody ve správný den, přichází záběr prakticky okamžitě po dopadu nástrahy. Rybáři také výrazně nahrávají podmínky, kdy má dravec problémy si nástrahu prohlédnout – ranní šero, zvlněná hladina, zákal podél břehů při vlnobití… Samozřejmě to platí nejen na stojatých vodách, ale kdekoli a kdykoli.

V neposlední řadě pak je výhodou, když lovíte na místě, kde se nahromadil větší počet bolenů. Zatímco na řece se obvykle jedná o podjezí a některé proudy, na stojácích jsou to místa s vysokou koncentrací potravy. Často jsou to zátoky nebo pláže s bohatým výskytem potěru, ale největší kusy mnohdy raději sledují hejna ouklejí pohybující se na volné vodě. Tam je problém se k nim dostat. Někdy pomůže loďka, ale rozhodně není snadné se těchto torpéd operujících na otevřené vodní pláni zmocnit, ani když se dostanete přímo mezi ně. Jednou jsme s kolegou vpluli do masy loňského potěru ouklejí, na které se doslova pásly desítky bolenů mezi 65–85 cm. Dravci neútočili jako obvykle, spíše se vyhupovali jako delfíni a snažili se nabrat do tlamy co nejvíc malých stříbrných rybiček. Jakékoli nástrahy okázale ignorovali. Asi hodinu jsme dělali, co jsme mohli, ale kromě krásné podívané jsme z té výjimečné situace nedokázali vytěžit naprosto nic. V jiném případě načapal další kamarád lovící hejno bolenů v podobném okamžiku a záběry mu přicházely, sotva se nástraha dotkla hladiny. Než hejno potěru odplulo z jeho dosahu, dokázal zdolat jedenáct stříbřitých krasavců.

V tomhle je bolen prostě nevyzpytatelný. Někdy není nic snadnějšího, než ho ulovit, jindy je to prakticky nemožné. Proto tvrdím, že kdykoli se naskytne příležitost, stojí to za pokus, a když to nevyjde, nemá cenu si s tím lámat hlavu. Ono to jednou přijde.

Na tuto kartu sázel jeden další známý. Občas při lovu na přehradě prostě nahodil do dáli a táhl nástrahu u hladiny jako blázen. Nikdy moc neřešil, co má zrovna na prutu. Prostě to, co tam zrovna měl, hodil co nejdál a namotal zpátky. Dva tři takové hody a pak zas spořádaně obchytával okolí břehů. Většinou byly tyto jeho šarády prázdným gestem, ale párkrát za sezonu se mu strategie vyplatila a nebyly to pak zrovna malé ryby. Věřte, že hladový nebo agresivně naladěný bolen zaregistruje proplouvající objekt na několik metrů, a jestliže chce, nemá sebemenší problém ho dohnat. V tom je pointa celé šílenosti.

Poslední roky dělám něco podobného. Zejména při lovu s „gumami“ občas pročísnu hladinu v okolí. Je to změna při monotónním poskakování s twisterem během lovu okounů a už jsem se do nějakého toho bolena i trefil. Fakt je, že se na tom nedá stavět, ale sem tam to prostě vyjde.

Během let jsem pozoroval celkem zajímavý jev. Někdy v půlce září si boleni všimnou, že končí léto, a začnou se krmit mnohem intenzivněji. I když možná je to jinak – možná si toho všimnou jejich oběti a začnou pomalu opouštět proudy a podjezí, v důsledku čehož se do boleního světa začne vkrádat hlad. Třeba je za tím ještě něco jiného, ale každopádně v této době je snazší bolena ulovit. Právě na přelomu léta a podzimu můžete zažít den s mimořádnou potravní aktivitou těchto ryb anebo se dočkat naprosto nečekaného záběru trofejního kusu. Mnohé prožluklé potvory, které mi na mé malé říčce celé léto ignorovaly veškeré vláčecí nástrahy včetně ultralehkých miniatur, se mi koncem září bez rozpaků věšely na štikové wobblery a hltaly je až na žábry. Pokud si tedy chcete výrazně vylepšit své bolení skóre nebo posunout „osobák“, je září velmi vhodnou dobou.

Zbývá už jen pozastavit se nad názvem článku. Bolen je opravdu kontroverzní dravec. S nárůstem jeho počtu se zejména na některých lokalitách vytvořil u rybářů mnohdy i odpor k této rybě. Hledal jsem odpověď na to, proč tomu tak je, a je jednoduchá: Bolen není candát! Kdyby byl bolen candát, nikdo by si na jeho přemnožení nestěžoval. Ono by dokonce stačilo, kdyby byl bolen stejně dobrý jako candát. Ale on ne, holomek jeden. Nejenže není candát, nevypadá tak a nechutná ani zdaleka tak skvěle, on o sobě ještě navíc dává tak provokativně vědět… A množí se a obsazuje prostor uvolněný tím, že mu davy rybářů z přehrad a řek snaživě odstraňují konkurenci v podobě ostatních dravců. Mraky lidí se pokouší o štiku, candáta nebo sumce, ale bolena loví cíleně pár fanatiků, kterým o rybí maso zas tak moc nejde, a to, co očekávají od rybařiny, je hlavně pořádná rána do prutu a nějaký ten tanec poté. No a pak se divte, že věci jsou takové, jaké jsou.

Bolen na mnoha místech skutečně přibývá, ale netrápil bych se tím. Tyto výkyvy jsou běžné a máme u nás i pár vod, kde po několikaletém přemnožení bolena došlo k prudkému poklesu jeho populace. Přírodní autoregulační mechanismy sice nefungují na počkání, ale jinak je na ně docela spoleh. Tak třeba u nás na řece už je bolen zregulován víc než dost. Stejně jako parma, podoustev, tloušť a řada dalších ryb. Zvládlo to pár kormoránů asi za tři zimy.

Pokud tedy někde ještě nějaké boleny máte, připusťte, že je to pořád lepší než nemít nic a případně zkuste udělat něco pro ostatní dravce. I oni mají pár schopností, kterými můžou bolenovi konkurovat a zvrátit misku vah na svou stranu. Když jim ovšem my rybáři dáme šanci. Jinak se může stát i to, že nakonec budeme s láskou vzpomínat na zlaté časy, kdy aspoň těch bolenů bylo dost.