Český Rybář

BIOLOGIE RYB / Rozmnožování

/ Zajímavosti / Text: Tomáš Lotocki, Lukáš Vetešník / Foto: autoři a Štěpán Krejčí

Ve druhé části našeho článku o pohlavní soustavě a rozmnožování ryb se již plně zaměříme na proces tření se všemi jeho specifiky a odlišnosti v rámci druhové diverzity naší ichtyofauny. Tomuto tématu jsme se sice na stránkách Českého rybáře již před časem věnovali, domníváme se však, že opakování je i v tomto případě matkou moudrosti, nehledě na to, že současný výzkum přináší některé nové zajímavé poznatky, o které by neměl být ani sportovní rybář ochuzen.

 

Tření

je způsob rozmnožování vejcorodých (jikernatých) ryb. Každý rybí druh se přitom vytírá trochu jinak a vyžaduje také k rozmnožování specifické podmínky. Podle těchto vlastností a potřeb dělíme ryby do několika skupin.

Monocyklické a polycyklické druhy

Podle počtu tření za život dělíme ryby na polycyklické, rozmnožující se několikrát za život, a monocyklické, vytírající se jen jednou. Drtivá většina šupinatých našinců patří mezi polycyklické druhy. Co do množství výtěrů jsou však mezi nimi velké rozdíly. Krátkověké ryby, jako je třeba lipan, se dokážou vytřít jen 2x až 3x za život a poté hynou, naopak takoví kapři nebo sumci, pokud jim to podmínky umožní, se mohou třít za život mnohokrát.

Polycyklické ryby se rozmnožují v ročních periodách. U některých druhů probíhá výtěr jednorázově během krátkého časového intervalu, u jiných dávkově, tj. vícekrát v sezoně. Jednorázový výtěr je typický pro druhy obývající spíše chladnější severní oblasti (z našich druhů jde např. o ryby lososovité, lipana, štiku nebo okouna). Naopak ryby žijící většinou v teplých, úživnějších vodách si mohou dovolit rozložit výtěr do více dávek v období několika týdnů (většina našich kaprovitých druhů, sumec atd.).

Typickým zástupcem monocyklických ryb je úhoř říční. O jeho fascinující pouti vstříc Sargasovému moři, kde po splnění reprodukční povinnosti hyne, toho už bylo napsáno mnoho. Takováto migrace na tření proti proudu řek do moře se nazývá katodromní. Opakem jsou ryby anadromní (pacifičtí lososi) migrující ke tření z moří do sladkých vod.

Teplota vody

Jak jsme již výše uvedli, rybí druhy mají specifické požadavky na přírodní prostředí pro dozrávání pohlavních produktů a následný výtěr. Zásadní roli hraje v tomto směru teplota vody. Každý druh potřebuje k úspěšné reprodukci určitou výtěrovou teplotu. Ta se u jednotlivých druhů velmi liší: např. mník 0–4 °C; jesen 8–10 °C; candát 12–14 °C; plotice 15–20 °C; lín 18–20 °C atd. Tyto příhodné výtěrové teploty také určují, ve kterém ročním období se ryby rozmnožují. Když si projdeme kalendářní rok, tak naše vody začínají ožívat již počátkem jara, v březnu a dubnu. Milostné vzplanutí nejprve zasáhne okouny, štiky, ale i ostroretky nebo lipany. Měsícem lásky je už od Máchových časů máj a skutečně v květnu a červnu se u nás vytírá největší počet druhů, např. cejn, cejnek, perlín, kapr, lín, sumec nebo candát. Podzim je potom věnován námluvám ryb lososovitých (pstruh, siven) a vody zcela „neochladnou“ ani v zimě (vytírá se mník nebo síhovité ryby).

Rozdělení ryb podle požadavků na výtěrový substrát

Ryba připravená ke tření musí nalézt k rozmnožování vhodný prostor, což často není jednoduché. Většina ryb potřebuje totiž k výtěru specifické podloží, např. trávu, kameny, štěrk nebo písek. Podle zmíněných požadavků na výtěrový substrát dělíme ryby do několika skupin:

Indiferentní – jsou to druhy, které nemají specifické nároky na trdliště. Mohou se vytírat na ponořený rostlinný substrát, ale i větve, kameny či štěrk. Tato skupina ryb je nejpočetnější, patří sem např. plotice, perlín, cejnek, ouklej, střevlička, okoun, candát, ježdík, koljuška nebo slunečnice. Některé druhy jsou však hraniční a jejich zařazení do určité skupiny není jednoznačné. Například cejn velký se vytírá převážně na rostlinný substrát, ale je schopen přijmout i jiné podloží, takže ho lze řadit i mezi indiferentní druhy. Vzhledem k tomu, že tyto ryby nemají na trdliště zvláštní nároky, měly by se teoreticky dobře rozmnožovat a obývat naše vody ve velkém počtu. Skutečně se mezi nimi objevují velmi hojné druhy, např. plotice, cejnek, střevlička nebo ouklej.

O úspěšnosti reprodukce však samozřejmě nerozhoduje jen dostupnost výtěrového substrátu. Koljušky nebo slunečnice vytvářejí místně početné kolonie, ale jako nepůvodní teplomilné druhy nacházejí u nás vhodné podmínky pouze v určitém omezeném typu vod, a tak se vyskytují jen ostrůvkovitě. Candát se sice v posledních letech vytírá velmi dobře, ale nadměrný lov způsobuje, že počet především velkých generačních ryb se spíše snižuje.

Fytofilní – tyto druhy vytírají silně lepkavé jikry na rostlinný substrát. Patří sem kapr, štika, karas nebo lín. Už z tohoto výčtu je patrné, že se jedná o druhy, u nichž se přirozený výtěr v posledních letech příliš nedaří. Důvodem je právě specifický požadavek na rostlinné podloží při výtěru. Vhodných trdlišť, jako jsou slepá říční ramena s bujnou vegetací, tůně, aluviální louky, je stále méně. Proto jsou stavy těchto druhů většinou závislé na umělém odchovu a vysazování do revírů.

Litofilní – tyto druhy kladou jikry na tvrdý substrát – kameny nebo štěrk. Patří sem typicky říční druhy ryb – pstruh, siven, lipan, vranka, hlavatka a proudomilné kaprovité ryby, tedy jelci tloušť a proudník, parma, ostroretka, podoustev nebo ouklejka pruhovaná. Tyto ryby se vytírají přímo v řekách nebo v jejích přítocích. Dlouhodobě u nás z těchto druhů nejlépe prospívá jelec tloušť, který je velmi přizpůsobivý i co se kvality vody týče. Čistší řeky stojí za zlepšenou reprodukcí u parmy nebo ostroretky, i když jejich početní stavy stále nejsou ideální a měli bychom je proto podporovat umělým vysazováním.

Zajímavost:

Některé druhy říčních (tzv. reofilních) ryb uskutečňují i reprodukční migrace. Jedná se o pravidelné a hromadné přesuny z míst zimování nebo žíru na trdliště. Parmy, ostroretky nebo podoustve se vytírají na písčité až štěrkovité dno v místech, kde je malé riziko, že jikry zaplísní, popř. budou zaneseny jemným bahnem. Protože však těchto vhodných lokalit zpravidla není mnoho, jsou nuceny uskutečňovat tyto reprodukční migrace, pokud jim to podmínky (vysoké příčné překážky a jezy) jen trochu umožňují.

Psammofilní – tyto druhy se vytírají na písčitý povrch dna. Patří sem hrouzci nebo mřenka mramorovaná. Z těchto rybek má větší rybářský význam snad jen hrouzek obecný, především jako dobrá nástražní rybka. Jeho početní stavy však závisejí spíše na čistotě vody než na vhodném výtěrovém podloží.

Ostrakofilní – druhy vytírající se do žaberní dutiny mlžů. Jedinou představitelkou této skupiny je u nás hořavka duhová. V době výtěru se samičce prodlužuje urogenitální papila v kladélko, které umožní umístit jikry do žaberní dutiny škeble. Hořavka je na přítomnosti mlžů zcela závislá. Platí tedy, že kde žijí hořavky, žijí určitě i škeble, a naopak přítomnost škeblí signalizuje s velkou pravděpodobností i přítomnost hořavek duhových.

Speleofilní – výtěr těchto ryb probíhá do úkrytů. Zástupci této skupiny jsou u nás hlavačka mramorovaná a hlaváč černoústý.

Pelagofilní – poslední skupinu tvoří ryby, které se vytírají volně ve vodním sloupci. Jikry obsahují tukovou kapénku, která umožňuje jejich unášení vodou. Do této skupiny patří ostrucha, amur a tolstolobik. Uvádí se, že amuři ani tolstolobici se v našich podmínkách přirozeně nevytírají. Důvodem je především skutečnost, že nemáme tak dlouhou řeku, v níž by mohlo dojít k inkubaci jiker. Ve své domovině na velkých řekách podnikají totiž daleké třecí migrace, po nichž jsou vykulené jikry unášeny proudem třeba i stovky kilometrů a během této cesty dochází k inkubaci a vylíhnutí. Jsou však hlášeny případy z oblasti soutoku řek Dyje a Moravy, kdy se po velkých záplavách objevovali na zaplavených loukách ve velkém množství malí amurci. To by ukazovalo na přirozený výtěr i těch druhů, které jsou v našich podmínkách jinak zcela závislé na umělé reprodukci.

Gynogeneze

Jednou ze zajímavých biologických zvláštností, vyskytujících se i u našich ryb, je způsob nepohlavního rozmnožování označovaný jako gynogeneze. Vyskytuje se u jedné z forem karasa stříbřitého a v posledních letech byl prokázán i u sekavců. U gynogeneze se tře jikernačka s mlíčákem jiného druhu, spermie pronikají dovnitř jiker, nedochází však ke splynutí jader obou buněk. Průnik spermie pouze stimuluje jikru k vývoji a z ní se opět vykulí jen samice, která je shodná s matkou. Genetická informace přenášená spermií není pro další vývoj zárodku využita.

Karas stříbřitý se u nás dnes vyskytuje ve formě gynogenické, skládající se jen ze samic, přičemž tato forma není schopná vytvářet mezidruhové křížence např. s kaprem nebo karasem obecným. Vedle toho u nás karas stříbřitý vytváří také formu, která je schopná pohlavní reprodukce a populace této formy jsou složené ze samců i samic. Tato forma, která se rozmnožuje pohlavně, je schopná vytvářet křížence např. s kaprem nebo karasem obecným (viz foto).

Množství jiker, způsoby tření a péče o potomstvo

Je zajímavé sledovat, jak velké rozdíly jsou v počtu jiker u jednotlivých druhů ryb. Nejplodnější z našich ryb, jikernačky kapra a mníka, v sobě nosí až miliony vajíček. Naproti tomu hořavka duhová klade do dutiny mlžů jen několik desítek jiker. Ryby s nižší plodností proto musí menší počet kompenzovat často sofistikovaně vyvinutou péčí o potomstvo.

Několik zajímavých příkladů péče o potomstvo

Některé druhy staví pro své jikry hnízda, která samec bedlivě střeží a ochraňuje vajíčka před vetřelci. Sumec například pravidelně oplachuje jikry ocasní ploutví a přivádí k nim více okysličenou vodu. Rodiče některých druhů dokonce několik dní chrání před predátory i vykulený plůdek. Například sameček slunečnice pestré chytá zatoulané rybičky do tlamy a vrací zpět do hnízda. Při této pečovatelské službě dokáže být vůči vetřelcům velmi agresivní a neváhá zaútočit ani na několikanásobně větší ryby. O hlavatce se zase tvrdí, že vede monogamní způsob života, tedy vytváří dlouhodobé partnerské páry, které také společně staví i chrání svoje hnízda.

Zajímavosti najdeme i u samotného aktu tření

Některé ryby se vytírají hromadně a třecí hejno je jedna velká pohyblivá oboupohlavní masa, v jejímž středu se uvolňují pohlavní produkty. Výtěr bývá často bouřlivý, rozmnožovat se takto může i více druhů najednou, což často vede k výskytu mezidruhových kříženců (např. cejn, cejnek, plotice).

Zcela jinou reprodukční strategii vidíme u štiky, kde jikernačku vplouvající na trdliště vždy následuje skupina mlíčáků. Naopak u ostroretek na trdlišti čekají samci a připravené zralé samice vplouvají mezi ně.
Zajímavost:
Jikry některých druhů ryb patří mezi ceněné pochoutky, jíst kaviár z vajíček parmy však rozhodně doporučit nelze. Má je totiž – a to hlavně v době tření – jedovaté. Intoxikaci jikrami se říká tzv. parmová cholera. Tento toxin je odolný i vůči teplu. Pokud tedy konzumujeme parmu, je dobré vnitřnosti odstranit a břišní dutinu umýt roztokem kuchyňské soli.

Driftující pohyb plůdku

Zajímavou a poměrně málo známou aktivitou vykuleného a několik týdnů starého plůdku ryb je jeho driftující pohyb. Tento drift plůdeček uskutečňuje pouze v nočních hodinách. Rybičky jsou v tekoucích vodách přes den schovány v úkrytech (porosty vodních rostlin, kameny aj.), kde se chrání před predátory, v noci pak tyto skrýše opouštějí a nechávají se vodou strhávat do nižších partií toku, kde obsazují volné areály. Příkladem je naše hlavačka mramorovaná, která se objevila nejprve v Pálavských jezerech a až následně obsadila úsek Dyje pod těmito jezery. Driftuje ale i např. plůdek kaprovitých druhů.

 

Naši partneři