Český Rybář

Škála chorob, které způsobují helmintózy, je však mnohem širší a tyto infekce patří vůbec k nejčastěji se vyskytujícím onemocněním (i u člověka). V některých případech může dokonce docházet i k přenosu infekce z napadených zvířat na lidi (známý je případ svalovce stočeného u divokých prasat). U lidí či hospodářských zvířat představují tyto choroby závažný zdravotní problém především v oblasti tropů. Jako příklad můžeme uvést schistosomózu (způsobují ji motolice rodu Schistosoma – tzv. krevničky), filariózu (původcem jsou hlístice filárie) a další jaterní, střevní či plicní motolice.

Helmintózy u ryb

I rybám způsobují tito parazitičtí červi celou škálu různorodých chorob a představují proto velké zdravotní riziko. Příznaky těchto nemocí jsou často nespecifické a projevují se až při masivním napadení. Helmintózy mohou mít vývojové cykly jednoduché, ale také velmi složité a ryby se stávají jak jejich hostiteli, tak i mezihostiteli (kromě ryb mohou být mezihostiteli např. i vodní ptáci nebo mlži). Zástupci helmintóz parazitují jak na povrchu těla, tak i ve vnitřních orgánech ryb a dělíme je do několika základních skupin:

a) Monogenea (monogenea)

b) Cestoda (tasemnice)

c) Trematoda (motolice)

d) Acanthocephala (vrtějši)

e) Nematoda (hlístice)

f) Hirudinea (pijavky)

V dnešním díle si představíme velmi početnou skupinu monogenea.

Monogenea

Jedná se převážně o ektoparazity sladkovodních a mořských ryb, řada z nich však cizopasí i u obojživelníků či želv, jeden zástupce dokonce napadá savce, konkrétně spojivku oka hrocha obojživelného. Do této početné skupiny patří více než 1 500 druhů, jejichž příslušníci cizopasí zejména na žábrech, kůži a ploutvích. U těchto druhů je typická druhová specifičnost, tzn., že mnozí příslušníci této skupiny napadají vždy jen konkrétní druhy ryb (např. kapra nebo karasa). Monogenea představují skupinu parazitů, kteří nejsou pouhým okem viditelní, ale zároveň se vyskytují zcela běžně a ve velkém početním množství. Když například ulovíme v letních měsících kaprovitou rybu (např. karasa), bude se nám zdát na první pohled zcela v pořádku. Kdybychom jej však prohlédli pod mikroskopem, nalezli bychom jen na žábrech určitě stovky těchto malinkých cizopasníků. Je tomu tak proto, že do určitého množství je výskyt těchto cizopasníků běžný a jinak zdravou dospělou rybu nijak zvlášť neomezuje. Příznaky nemoci se u ryb projevují až teprve při opravdu masivním napadení.

Životní vývoj těchto cizopasníku většinou probíhá bez mezihostitele - volná larvička se uchytí na hostiteli a postupně se vyvíjí v dospělce. Důležité však z hlediska vývoje i způsobu parazitování je to, zda se jedná o druhy vejcorodé, nebo živorodé. U živorodých monogeneí probíhá celý vývoj v mateřském těle (cca 5 dní), vejcorodá monogenea kladou vajíčka do vody, kde se v průběhu několika dnů (závisí na teplotě vody) líhnou volně plovoucí obrvené larvičky (tzv. onkomiracidia), které jsou za pomoci obrvení schopné aktivně se pohybovat. Larvičky musí v průběhu několika hodin najít svého hostitele, jinak uhynou. Jakmile hostitele naleznou, uchytí se na něm, ztrácí řasinky a v průběhu týdne dorůstají v dospělce. Hostitele larvičky hledají pomocí zraku a dále také s pomocí chemoreceptorů a mechanoreceptorů. Díky takto jednoduchému životnímu cyklu jsou monogenea schopná velmi rychlého namnožení, což může vést k problémům zejména u intenzivních chovů ryb. Zdrojem napadení u vejcorodých monogeneí jsou jejich larvy, které se do prostředí mohou dostat i s přítokovou vodou. Naopak u živorodých jsou zdrojem invaze dospělci. Monogenea, v místech jejich přichycení, dokážou rybám způsobit krváceniny a nekrózy, mohou se vyskytnout i rány a mechanické poškození, při nichž vzniká nebezpečí druhotné bakteriální či plísňové infekce.

Druhy monogeneí

Původci onemocnění jsou nejčastěji zástupci rodů Dactylogyrus, Gyrodactylus a Eudiplozoon. Zástupci rodů Dactylogyrus a Gyrodactylus jsou velcí od 0,2 do 1 (1,5) mm. Jedná se o zploštělé červy, kteří mají na zadní části těla příchytný disk, tzv. haptor. Na haptoru se nacházejí háčky, jejichž počet, tvar a uspořádání jsou důležitými kritérii pro rozlišení jednotlivých druhů od sebe. Kromě háčků mohou být na příchytném disku také různé přísavné destičky či přísavky. Zajímavostí je, že u zástupců rodu Dactylogyrus je dalším rozlišovacím znakem také stavba a tvar kopulačního ústrojí.

Rod Dactylogyrus

Příslušníci tohoto rodu jsou vejcorodí (uvolňují za vhodných podmínek okolo 5-10 vajíček za den), parazitují čistě na žábrech a dorůstají velmi malých rozměrů. Vesměs jsou druhově specifičtí, takže příslušníci jednoho druhu napadají vždy jen konkrétní druh ryby. Známé druhy parazitující na kaprovi jsou Dactylogyrus vastator a D. extensus, lína zase vyhledává D. macracanthus apod. V případě druhu Dactylogyrus vastator se uvádí, že je nebezpečný zejména plůdku kapra (do 5 cm délky těla), jemuž napadá okrajové části žaberních lupínků a může způsobit silné nekrózy. Optimální teplota, při které se mu nejlépe daří, je 22 °C, a proto se s ním setkáme zejména v letních měsících; naopak při poklesu teploty se invaze zastavuje a v zimních měsících ho na žábrech ryb už najdeme jen velmi vzácně.

Naopak v případě druhu D. extensus jsou kaprům napadány střední části žaberních lupínků. Tito cizopasníci se na rybách objevují v průběhu celého roku, neboť optimální životní podmínky nalézají při teplotě vody okolo 16 °C. Největší invaze tohoto druhu jsou u nás proto v jarních a podzimních měsících. Jejich masivní výskyt opět způsobuje nekrózy žaber.

Rod Gyrodactylus

Tento rod je živorodý a parazituje na žábrech a kůži. Není tak druhově specifický jako rod Dactylogyrus. Jeho přítomnost se projevuje zejména mechanickým poškozením tkáně, při silném napadení až anémií žaberních lístků a jejich nekrózou. Ztráty při silném napadení byly popsány pouze u plůdku ryb. Do tohoto rodu patří např. G. tincae, který parazituje na línovi, G. katharineri, vyhledávající kapra, G. lucii, kterého nacházíme na kůži štiky atd.

Příznaky nemoci

Příznaky onemocnění u obou těchto rodů se při mírném napadení neprojeví, pouze při velké invazi se ryby (zejména plůdek) shlukují u hladiny či přítoku, tedy v místech s lepším přísunem kyslíku. Jsou známy případy, kdy tito paraziti napadli a poškodili žaberní epitel takovým způsobem, že to plůdek tzv. neudýchal a rybky uhynuly následkem udušení. Příčinu smrti poznáme podle žaber, která jsou zduřelá a objevují se na nich krváceniny a oblasti s nekrózou.

Ryby napadené ve větším množství rodem Gyrodactylus (parazitujícím na kůži) se také mohou otírat o předměty ve vodě a objevuje se na nich větší množství slizu.

Jako léčebné terapie se mohou aplikovat koupele ve formaldehydu. V rybničních chovech se dříve používal Soldep, který je však v současné době zakázaný. Prevence těchto chorob spočívá v zabránění přenosu cizopasníků do chovného prostředí (dostanou se tam buď s nemocnými rybami, nebo přítokovou vodou) a dále zajištění dostatku přirozené potravy v nádrži, aby byl plůdeček v dobrém kondičním stavu a překonal období expanze cizopasníků.

Rod Eudiplozoon

Zástupcem tohoto rodu u nás je E. nipponicum, parazitující na žábrech kapra, další rody se objevují i na jiných rybách (na cejnkovi je Diplozoon, na dalších kaprovitých rybách Paradiplozoon). Typickým znakem těchto parazitů je tvar těla do X; v porovnání s rody popsanými výše jsou jeho příslušníci podstatně větší - délka těla dosahuje až 6 mm.

Vývoj těchto parazitů je nesmírně zajímavý: dospělec vzniká tak, že srostou dva dříve samostatní jedinci, přičemž místo srůstu dělí tělo na delší přední a výrazně kratší zadní část, která slouží jako příchytný orgán. Na přichycení používá čtyři páry dobře vyvinutých přísavek. Celý vývojový cyklus má dvě fáze, první probíhá mimo rybu ve vodním prostředí, kdy dospělec, který parazituje na žábrech, produkuje vajíčka, z nichž se líhnou volně pohyblivé larvičky (onkomiracidia), které nutně potřebují najít svého hostitele a přichytit se na žábrech ryb. Zde začíná druhá fáze vývoje na další stupeň larvy (tzv. diporpa) a až teprve spojením těchto dvou dipord vzniká dospělý jedinec. Ten, jakmile dosáhne pohlavní zralosti, začne produkovat vajíčka a celý vývojový cyklus začíná nanovo.

Při invazi těchto cizopasníků opět dochází k poškozování žaberního epitelu - také zde se k léčení doporučují koupele napadených ryb. Větší invaze těchto parazitů, při nichž by docházelo k úhynům ryb, však v našich podmínkách dosud nebyly zaznamenány.