Český Rybář

JE NA ČASE NĚCO ZMĚNIT

/ Zajímavosti / Text: Miroslav Horáček / Foto: autor

V průběhu letošní zimy jsem na internetu zveřejnil článek o současné legislativní situaci kolem kormorána. Tento opeřenec představuje pro naše vody bezesporu problém, který je třeba řešit, a proto přitahuje pozornost mnoha rybářů. Na síti se to projevuje i velkým počtem diskusních příspěvků následujících za článkem.

 

Jako autor jsem se snažil obhájit svůj názor, že množství zimujících kormoránů je u nás třeba začít významněji regulovat, a celkem zarputile jsem diskutoval jak s oponenty zastávajícími stanovisko, že je třeba nechat přírodu, aby si poradila sama, tak s lidmi, kteří by snad nejraději kormorána vyhubili. Diskutovalo se několik dní a argumentů padlo na obou stranách hodně.

Během té doby jsem se utvrdil v tom, že kormorán je jen jakýsi vrcholek hory problémů, které se léta víceméně neřešily a teď už začínají až příliš vystupovat na povrch. Celý problém je v tom, že my lidé nestačíme reagovat na překotné tempo změn, které sami vyvoláváme. Přesněji řečeno, nestačíme vstřebávat jejich důsledky a reagujeme obvykle pět minut po dvanácté.

Kdysi dávno bylo naše území pro kormorány z pohledu hnízdění i zimování poměrně nezajímavé. Řeky se klikatily v korytech plných padlých stromů nabízejících rybám dobré úkryty, v zimě z velké části zamrzaly a stojatých vod bylo velmi málo. Dnes je situace naprosto jiná. V krajině se v průběhu času objevily tisíce rybníků, koryta řek byla napřímena a na jejich tocích vznikly desítky údolních nádrží, pod nimiž se i v zimě udržují dlouhé nezamrzlé úseky. Většinu vrcholových predátorů jsme mezitím stačili vyhubit nebo jejich počty výrazně zredukovat. V naší zemi s bohatou rybníkářskou tradicí se tato skutečnost týkala i kormorána, vydry nebo volavky. Pak jsme se zastyděli a začali všechny tyto druhy chránit. A ony se vrátily. Jenže ne do původní romantické a liduprázdné krajiny, ale do té nové se zregulovanými řekami, rybníky, přehradami a nezamrzajícími úseky pod nimi. Teď nám ukazují, že jsme tu za ta léta vytvořili nefunkční systém, který je zranitelný a nestabilní. Každému ze jmenovaných predátorů jsme na vybraných místech naservírovali ryby doslova na stříbrném podnose. Volavky vybírají za suchých období obsádku menších potoků, v jejichž zanesených tůních zůstává vody sotva po kolena, vydry se zdatně množí v oblasti rybničních pánví a v zimě, kdy jsou rybníky hůře přístupné nebo vylovené, vyžírají tamní řeky a potoky v zoufalém boji o přežití a kormoráni se shlukují na místech koncentrace zimujících ryb a krmí se jimi, dokud na zimovištích něco zbývá. A když je ryb málo, my lidé nějaké přisypeme a prodlužujeme tím tento nepřirozený stav.

Otázka je, co s tím? Řeči o tom, že příroda si poradí sama, jsou pravdivé v tom smyslu, že jednou, až si na troskách naší civilizace řeky vymelou nová koryta a krajina zaroste tím druhem vegetace, která se v daných podmínkách dokáže prosadit, nastolí se zase nějaká nová rovnováha. V současnosti je ale lidská činnost daleko výraznějším faktorem než přírodní děje. I veškeré dění kolem ryb má daleko do přírodní rovnováhy. Vezměte si obyčejný rybník. Každoročně nebo jednou za dva roky je vypuštěn, sloven a znovu napuštěn a osazen. A přesto jsou dobře fungující rybníky už po staletí oázami života v krajině. Naše řeky mají při současném systému vysazování a lovení ryb také daleko do ideální rovnováhy. Takové vysazení několika tun kapra nebo pár metráků duháka do revíru je svým způsobem ekologická katastrofa. Představte si to asi tak, jako byste do Prahy přistěhovali navíc další milion lidí pocházejících z nějaké rozvojové země a naprosto se neorientujících v tamních podmínkách. Jenže vysazené kapry či duháky naštěstí rybáři v krátké době zredukují na počet, který je vcelku únosný, a původní obsádka toto období nějak přežije.

Nějakou dobu tento systém na řekách celkem fungoval. Nasazovalo se a lovilo a na pozadí toho ve většině toků přežívaly i slušné populace původních druhů. Pak přišel přelom tisíciletí a s ním klimatické změny a po dlouhé době opětovný nárůst počtu predátorů. Ať už změny klimatu působí cokoli, buďte si jisti, že existují. Nejlépe to vědí na celém světě pojišťováci. Počet větrných dnů, bouří, období sucha či přívalových dešťů a samozřejmě i jimi způsobených škod prudce narůstá. Řeky v mém okolí stihly stoletou a tisíciletou povodeň během sedmi let. Kdysi dávno by se s nimi vypořádaly daleko lépe, ale dnes jsou technicky upravená koryta schopná poskytnout rybám jen minimum ochrany a slepá ramena, ve kterých by za povodně mohly najít útočiště, dávno zanikla. Zbytky obsádky namačkané v pár klidnějších místech pak decimují rybáři, kormoráni a vydry.

A co teď s tím? Jediný masově podporovaný požadavek na zásadní změnu je zatím právě regulace počtu zimujících kormoránů. I já ji podporuji a považuji ji v současné situaci za nevyhnutelnou. Ovšem problém se tím rozhodně nevyřeší. Podle mého názoru je chyba mnohem hloub a tam je třeba začít. Je třeba vytvořit novou představu, jak budou naše vody vypadat, jaká bude jejich obsádka a hledat nové způsoby hospodaření. Odmítám vizi řek jako vod sloužících pouze k přechodnému pobytu pravidelně vysazovaných ryb určených ke zmasakrování nebo domovů pro přestárlé kapří geronty s rozpíchanými tlamami. Rád bych, aby fungovaly v maximální míře na přírodní bázi s tím, že se vůbec nestavím proti vysazování ryb, které je běžné dnes. Jinak by ani nebylo možné stávající členskou základnu uspokojit. Ale měly by být vytvořeny podmínky pro přirozený život ryb od reprodukce přes zimování až po ochranu před predátory, jejichž počet by měl být regulován napřed ztížením dostupnosti potravy a až potom nějakou formou fyzické likvidace. Pokud už ale situace začne být kritickou, měl by přijít regulační zásah okamžitě a nekompromisně a ne, že se o jeho možnosti bude deset let teoreticky vyjednávat. Jak to po těch deseti letech přešlapování na místě vypadá, to vidíme nejlépe právě na kormoránovi.

Rád bych Vám teď představil jednu malou sci-fi. Řekněme, že je to taková vize, jak by se mohly některé věci změnit. Začněme u samotných řek. Z vodohospodářského pohledu by mělo být umožněno, aby každý revír měl úseky sloužící jako trdliště, zimoviště a povodňová útočiště pro typické druhy ryb obývající danou vodu – samozřejmě v rámci reálných možností. Většina toků majících přírodní charakter takováto místa nepostrádá, jednalo by se tedy hlavně o toky regulované. V mnoha případech by stačilo pár hodin práce bagrem realizovaných v době, kdy bude u vody tak jako tak nasazen. Peněz na bagrování je podle všeho dost, takže je to jenom otázka, co vybagrovat jiného místo klasického lichoběžníkového profilu koryta a na jakém místě.

V současnosti se diskutuje i otázka vracení dřeva v podobě větví nebo celých kmenů do řek. Mají sloužit jako úkryty ryb před predátory. Viděl jsem výsledek jakési studie z Německa, kde se v takto upraveném korytě během pár let výrazně zvýšily stavy pstruha obecného a vzrostla i průměrná kusová velikost. Podniky povodí ovšem nejsou této novince příliš nakloněny, protože při uvolnění dřeva hrozí ucpání koryta a možnost vzniku škod. Nedávno jsem ale ve zprávách četl zmínku o tom, že při úpravách nějakého menšího toku kdesi na Moravě byly vloženy do vody kořenové partie stromů jako úkryty pro ryby. Takže ono to jde i tady u nás. Je třeba jen chtít, hledat, ptát se a snažit se podobné projekty prosadit. Odborníků schopných vymyslet konkrétní technické provedení máme určitě dost.

Teď přidám jeden příběh. Kamarád znechucený regulací jednoho malého potoka loni oběhl všechna zainteresovaná pracoviště od hospodáře patřičné MO ČRS přes podnik povodí až po odbor životního prostředí místního magistrátu. Všude nakonec našel lidi schopné komunikace a výsledkem je do budoucna daleko lepší spolupráce všech zmíněných subjektů včetně toho, že při dalších úpravách toku se pracovníci povodí pokusí přihlédnout k požadavkům rybářů. Dokonce už se prý rýsují i nějaké konkrétní kroky. Nedělám si iluze, že to bude nějaký zázrak, ale je to další ukázka, že změnit zaběhaný stav nemusí být zas tak těžké.

Další nutnou změnou by měl být přístup k hospodaření. Snad polovina MO praktikuje nějakou formu hájení čerstvě vysazených ryb – například lze na několik dní po vysazení hájit celý revír, aby se ryby stačily rozjet a aspoň trochu aklimatizovat. Co se ale dělá pro původní druhy? V kolika popisech revíru najdete zmínku o hájeném úseku sloužícím jako trdliště či zimoviště? Přitom na spoustě vod se taková místa přímo nabízejí a stačilo by hájit vybraných pár set metrů toku po dobu několika měsíců. Smysl by to určitě mělo - vezměte si, jak třeba dopadla mnohá proslulá zimoviště parem. Před návratností násad by pak mělo dostat přednost reálné zarybnění revíru. Je přece třeba, aby ryby byly v revíru v nějakém rozumném množství trvale a ne jen pár dní po nasazení. Jako rybáři snad chceme chodit k vodě s rybami, nebo ne? Původní druhy ryb rozmnožující se přirozeným výtěrem by navíc měly získat poněkud důstojnější pozici, než mají dnes, kdy jich můžete denně pozabíjet 7 kg. Kdyby to mělo být už jen proto, že jsou zdrojem potravy pro dravce, které tolik z nás tak rádo chytá, nebo i kořistí různých rybožravých ptáků a savců, kteří také mají právo na existenci.

A stát by měl přehodnotit svou politiku ve vztahu k náhradě škod způsobených predátory na revírech. Neproplácel by faktické škody, což ani není na základě stávajícího práva možné, ale přispíval by na udržování společenstev původních druhů tím, že by například spolufinancoval odchov ročků nebo chod líhní. Možná Vám to připadá šílené, ale viděl jsem nedávno čísla hovořící o tom, že jistý územní svaz přijal od krajských orgánů nemalou částku určenou přesně na tyto účely. Takže ono i to jde! Stát teď sice nemá moc peněz na rozdávání, ale na druhou stranu se stále ještě utrácí i za větší zbytečnosti, než je uchování přírodního dědictví.

A jedeme dál. Máme u nás minimálně desítky MO hospodařících na revírech silně poškozených invazí kormorána. Pátral jsem po tom, jak na to zareagovaly. Moc jsem toho ale nezjistil. Slyšel jsem o situaci na některých moravských pstruhových revírech, kde se na poslední měsíc sezony sníží nejmenší lovná délka pstruha, aby jich stihli rybáři víc vybít. Zřejmě jde o krajně zoufalé rozhodnutí. Kolik organizací ale přijalo nějaká opatření na ochranu toho, co jim v revíru zbylo? Na spoustě vod bych se za stávající situace pokusil uchránit prořídlá generační hejna reofilních druhů ryb tím, že bych nějakou formou omezil možnost jejich přivlastňování – přinejmenším do doby, než se situace kolem kormorána začne vyvíjet příznivěji. Nebo bych alespoň apeloval na to, aby rybáři nějaké kroky v tomto směru činili dobrovolně.

No a tím se dostáváme k poslednímu bodu, kterým je individuální přístup každého z nás. Snažím se začít u sebe. U říčních druhů se pokouším o co nejšetrnější způsob lovu s omezením počtu ulovených kusů – prostě se snažím ulovit větší jedince, kterých není tolik, a i ty vracím do vody s náležitou péčí.

Bojím se, že tento článek nebude patřit mezi nejatraktivnější pasáže časopisu. Ale snaží se upozornit na to, že doba je plná změn, na které je třeba skutečně velmi rychle reagovat. Když se podívám, jak „bleskově“ zareagovali všichni zainteresovaní na nárůst početnosti kormorána, tak se už předem bojím, co všechno se nám ještě podaří prošvihnout. Moje návrhy opatření, která by bylo možno realizovat, berte jako velmi orientační. Jde mi hlavně o to, aby lidé začali o podobných věcech přemýšlet, vytvářeli si vlastní názory a snažili se je uvést do života. Pasivní a tupé čekání na to, že se něco stane a věci se vyřeší samy, je nesmysl. Nikdo jiný tu není, jen my! A věci, které se v příštích letech stanou samy od sebe, nebudou nejspíš nic příjemného.

 

Naši partneři