Český Rybář

NÁVRAT JESETERŮ

/ Zajímavosti / Text: Miroslav Horáček / Foto: autor

Lov na soukromých revírech je v naší zemi stále populárnější. Kromě možnosti ulovit zde relativně snadno kapry ve velikostech, které nejsou ve svazových vodách právě běžné, se tu nabízí i možnost chytit řadu dalších druhů ryb, z nichž některé byly donedávna v našich končinách poměrně exotické.

 

Mezi nejčastější „exoty“ v obsádce komerčních revírů dnes patří různé druhy jeseterů. V některých případech se jedná o ryby, které na našem území v historických dobách žily, jindy jde o zástupce fauny bezmála z druhé strany zeměkoule, ale rozhodně lze říct, že zatímco v naší přírodě už jeseterovité ryby téměř vymizely, v „soukromácích“ se jich dnes prohání pravděpodobně víc, než kdy plavalo v našich řekách.

Ačkoli by to možná leckdo neřekl, bylo v historických dobách zastoupení jeseterovitých ryb na našem území celkem bohaté. Měli jsme tu hned čtyři druhy těchto pamětníků dávných dob. V povodí Labe se vyskytoval jeseter velký – obrovský druh, o jehož maximálních rozměrech se dá dnes už jen spekulovat. Určitě dosahoval délky kolem 350 cm a hmotnosti kolem 200–300 kg. Jeseteři velcí se ještě počátkem 20. století pravidelně lovili v Labi kolem Děčína, Ústí nad Labem nebo Litoměřic a zřejmě poslední pozorování pochází z roku 1933, kdy se zhruba dvoumetrový kus pohyboval v okolí tehdy dokončovaného Střekovského zdymadla. To už se ale populace tohoto druhu jak v Labi, tak v mnoha dalších evropských řekách z důvodu nadměrného lovu a rostoucího znečištění v podstatě zhroutila. Dnes jeseter velký víceméně vymírá a jeho přežití závisí na úspěchu záchranných programů. Na druhém konci republiky vytahovalo do dolních toků Moravy a Dyje hned několik druhů jeseterovitých ryb. Vzácně se sem zatoulala i největší z nich – vyza velká. Asi naposled byla ulovena nedaleko Lanžhota roku 1916. Ve slovenském úseku Dunaje se pak ojediněle vyskytovala až do 50. let. Poválečný rozvoj průmyslu ukončil tahy dalšího druhu, a to jesetera ruského. Menší exempláře vzácně pronikaly až 35 km nad soutok Moravy s Dunajem a ještě ve 30. letech se sice ojediněle, ale poměrně pravidelně lovily kolem Suchohradu. Posledním naším jeseterem byl a stále ještě je jeseter malý. Dodnes se vyskytuje ve slovenském úseku Dunaje a odtud v malém počtu vytahuje do dolních toků Moravy a Dyje. Přesvědčil jsem se o tom osobně začátkem května 2008, kdy se mi podařilo jeden menší exemplář ulovit přímo uprostřed Břeclavi. Byla to ale obrovská náhoda, protože naprostá většina místních rybářů se tu s tímto druhem nikdy nesetkala.

Jeseteři u nás tedy v minulosti žili. Poté prakticky vymizeli a dnes se zase vracejí. Jejich současný návrat ale v žádném případě neznamená obnovení přírodních populací. Majitelé komerčních revírů nakupují uměle odchované ryby často i ze zahraničních chovů a vysazují je do svých vod jako zajímavé zpestření obsádky. V podstatě se jedná o uzavřený chov polozdomácnělých ryb určených k potěše návštěvníků. Naděje, že by naše řeky někdy v blízké budoucnosti hostily volně žijící původní druhy, jsou v podstatě mizivé, snad s výjimkou jesetera malého, který ale sotvakdy bude výrazněji zastoupen.

Těm, komu učarovaly podivné, archaicky vyhlížející ryby s chrupavčitou kostrou a kostěnými štítky na povrchu těla, nezbude, než se s nimi popasovat na některém z mnoha „soukromáků“. Určitou výhodou je širší druhové zastoupení, protože někde chovají hned několik druhů, relativně snadná ulovitelnost a v mnoha případech i zajímavá velikost.

Setkat se u nás můžeme hlavně se dvěma druhy, které, jak se zdá, nejlépe snášejí nelehký osud ryb určených k permanentnímu ochytávání. Je to již zmíněný jeseter ruský a dále pak jeseter sibiřský, s nímž jsou zatím v našich podmínkách asi vůbec nejlepší zkušenosti. Doplňují je ještě jeseter malý, hvězdnatý a bílý (ano, je to ten velký druh známý např. z kanadské řeky Fraser). Setkat se můžeme i s mezidruhovými kříženci.

Zajímalo mě, jak se na jesetery dívají sami majitelé revírů. Dozvěděl jsem se, že z jejich pohledu je to téměř ideální ryba. Je velká, pro návštěvníky poměrně atraktivní a přitom snadno ulovitelná po celý rok, dokonce i při lovu na dírkách. Zároveň dobře snáší transport, je překvapivě odolná i vůči hrubšímu zacházení a v našich podmínkách prakticky netrpí nemocemi. Investice do několika jedinců pro zpestření obsádky revíru nebo i třeba do desítek až stovek kusů proto má smysl a lze počítat s její návratností.

Fakt je, že jeseteři svým majitelům vydělávají poctivě a doslova do roztrhání těla (nebo alespoň svých trubicovitých úst). Jde o to, že tyto ryby vyžadují poměrně značný přísun potravy. Té se jim v řadě uměle přesazených revírů nedostává, a tak vytrvale hledají a vysmejčí kdejaké místo zakrmené rybáři. Preferují sice živočišnou potravu, ale rychle si zvykají i na rostlinné nástrahy určené kaprům, jako je například kukuřice. Při masivnějším vnadění se dají krásně stáhnout na jedno místo (je to jen otázka přítomnosti ryb a množství návnady) a pak odchytávat jeden za druhým. Mnozí jeseteři proto absolvovali výlet na břeh už tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Vím o jednom, který byl na malém privátním brčálníku sám a během dvou let se nechal ulovit sto desetkrát, jiná podobně osamělá ryba je polapena jednou až dvakrát týdně, takže se k té „stovce“ jistě také brzy dopracuje. Připadá mi to už trochu moc. Je fakt, že si uměle odchovaní jeseteři touto cestou „vykupují“ své právo na existenci, ale když jsem viděl jejich rozpíchané tlamy, cítil jsem značné rozpaky.

Snad i proto jsem nikdy nějakou extra výpravu za jesetery nepodnikl. Jako redaktor internetového rybářského serveru CHYTEJ.cz je lovím pouze na srazech naší komunity pořádaných na revíru Jestřabice nedaleko Koryčan na jižní Moravě. Součástí tamní obsádky jsou stovky těchto ryb v několika druzích, přičemž jednoznačně převládá jeseter sibiřský. Nechytit během víkendového srazu jesetera znamená pouze to, že jste se o to nesnažili anebo si ryby z Vašeho okolí stáhl k sobě některý z masivněji vnadicích kolegů.

Pro ty, kdo ještě nemají zkušenosti s lovem „jesíků“ a chtěli by ulovit zástupce ryb, které tu byly už před érou dinosaurů, nebo si jen pohladit hladkou kůži pokrytou tvrdými štítky a vydolovat svůj háček z podivné trubicovité tlamy ověnčené čtveřicí vousků, bych tu měl základní návod, jak uspět. Pro jesetery je na privátních vodách významnou složkou potravy všechno, co do vody naházejí rybáři ve snaze přilákat lovené ryby. Jsou proto navyklí konzumovat to, čím se tu běžně vnadí, a pohybují se v oblastech, kde se vnadí nejčastěji. Jsou hltaví a bezelstní, takže ulovit je není žádné velké umění a od některých rybářů si za to vysloužili i slova pohrdání. Až mě překvapilo, kolik lidí nemá jesetery z těchto důvodů rádo.

Vraťme se ale k samotnému lovu. Protože preferují živočišnou potravu, daleko nejsnáze chytíte jesetery na nástrahy živočišného původu nebo takové, které se tak alespoň tváří. V jejich výčtu by mohli být bílí červi, hnojáčci, rousnice, kousky jakéhokoli masa, mrtvé rybky nebo boilie a pelety s masovými příchutěmi. Abyste se zbavili vytrvalého zájmu menších ryb, vyplatí se ve většině případů vyhnout se vnadicím směsím, červům a podobným věcem. Asi nejrozumnější je sáhnout po halibut peletách. Pokud se na revíru „halibutkami“ často a hodně vnadí, lepší nástrahu asi nenajdete. Jeseterům vyhovují spíše menší průměry, které se jim lépe luxují ze dna, ale protože pelety o průměru 10–12 mm hladoví cejni a jiná „běloba“ ještě v pohodě zvládnou, doporučil bych spíš velikost 14–16 mm. Pelety je třeba nastražit klasicky na vlasový přívěs. Setkal jsem se i s jejich ovázáním nití a následným napíchnutím ve stylu rohlíkového boilie. Také to funguje.

Lovné místo může být poměrně blízko břehu (klidně i nějakých 6–8 m), v mělčí vodě dál. Záleží na reliéfu dna i na tom, na co jsou ryby v dané lokalitě zvyklé. Pro zakrmení bych použil zhruba 1–3 kg pelet denně, podle toho, kolik je ve vodě ryb, v okolí rybářů a jaký „masakr“ hodláte rozpoutat. Jestliže míníte lámat rekordy, můžete na revíru s bohatou obsádkou zakrmit i daleko víc.

Jeseteři berou poměrně poctivě a je jedno, s jakým typem náčiní je budete lovit. Převládají různé formy položené od klasické kaprařiny s pípáky přes běžný lov s čihátkem až třeba po feeder, se kterým lovím jesetery já a většina přátel. Od zvoleného stylu lovu se pak odvíjejí i použité koncové montáže. Většinou se jedná o sestavy s kratším návazcem a těžší zátěží. Vyzkoušel jsem několik sestaviček a velké rozdíly jsem nezaznamenal.

Záběr začíná jemnými pohyby vlasce v okamžiku, kdy ryba nástrahu nasává, a většinou pokračuje souvislým tahem od chvíle, kdy se háček zachytí v tlamě. Není třeba mít strach, že s feederovým prutem jesetera do nějakých 120–130 cm nezvládnete, je to spíš otázka síly vlasce (volil bych v rozmezí 0,22–0,28 mm podle použitého prutu).

Jeseter bojuje poměrně dynamicky, řada kusů během souboje i skáče, a proto se pro zdolávání hodí delší paraboličtější pruty. Feederové pruty jsou paradoxně velmi vhodné, protože pracují lépe než mnohé tvrdé „kapráky“ a krásně poberou prudké výpady ryby. Samozřejmě je přitom náležitě ohnete, ale kvůli tomu se na ryby chodí. Tam, kde jsou běžné ryby kolem 130–160 cm, nechte ale feederové pruty raději doma a pokud už trváte na chvějivé špici, použijte prut s vrhací zátěží kolem 150 g nebo vyšší. Taková ryba je příliš cenná na to, abyste ji tahali z vody hodinu nebo i déle na nějakém jemném cajku a riskovali její život.

Od chvíle, kdy máte jesetera na prutě, myslete na to, že je to víceméně chudák, který právě prodělává svůj kdoví kolikátý výlet na souš. Zdolejte ho s citem, ale dostatečně rychle, a pokud to není žádný monstrkus, vyháčkujte ho pokud možno ještě ve vodě. Ideálně se to dělá ve dvou lidech – jeden přidrží rybu za ocas, zvedne její zadní polovinu z vody, přetočí ji ústy nahoru a podrží ji za hřbet. Kolega potom rybě vyjme z tlamy háček – ideálně bezprotihrotý. Je to rychlejší než vylovování podběrákem a odháčkování na podložce. I ryby to daleko lépe snášejí. Při puštění odplouvají hned, zatímco po pobytu na břehu, byť i omezeném na minimum (odháčkování + 2 až 4 fotky), je třeba je často „rozdýchávat“. Pokud na to dojde, věnujte rybě náležitou péči. Projevíte tím kus úcty k ní samotné, respekt k nemalé finanční hodnotě, kterou představuje pro majitele revíru, a také můžete doufat v další setkání v budoucnu.

Než se rozloučíme, rád bych se ještě podělil o pár zajímavostí z jeseteřího světa. Jeseteři, které majitelé revírů kupují, jsou odchováni v umělých podmínkách, často i v oteplené vodě a vykazují značné přírůstky (jeseteři sibiřští mohou mít i 40 cm v prvním roce života a v 5 letech cca 1 m). Po vypuštění do revíru je růst pomalejší a závisí na početnosti obsádky, která se dělí o dostupné potravní zdroje. V mnoha hladovějších revírech ztrácejí jeseteři na váze a rostou jen několik centimetrů za rok, jinde jsou výsledky lepší. Jeseteři sibiřští přitom dokážou využívat potravní zdroje efektivněji než jejich ruští příbuzní. Mají slušně zaoblená břicha i tam, kde většina jeseterů ruských vypadá dost zbědovaně. Opravdu pěkné a dobře živené jesetery ruské najdete jen na omezeném počtu revírů a většinou jich tam pak není mnoho.

Oba zmíněné druhy mají velice slušný růstový potenciál. Protože se dožívají věku i kolem 50-60 let a přitom neustále rostou (respektive jsou toho schopni), mohou se dopracovat k impozantním rozměrům, jimiž mohou konkurovat i naší největší rybě – sumci.

Jak jeseter ruský, tak sibiřský mohou překročit délku 2 m. Hmotnost jeseterů ruských z Dunaje se kdysi pohybovala i kolem 100 kg a sibiřští překračovali v řekách daleko na východě v ojedinělých případech i dvoumetrákovou hranici. Je velmi málo pravděpodobné, že by se stokrát chycené ryby z našich soukromých revírů někdy dopracovaly až k těmto číslům, ale velikosti lovených kusů zatím stále rostou a bude rozhodně zajímavé sledovat, kam až nakonec dorostou.

Nedávno jsem se setkal s jesetery sibiřskými, kteří byli zcela slepí. Oči u nich ani nebyly vyvinuty a v místě, kde se měly nalézat, byla jen holá kůže bez náznaku jakékoli nerovnosti. Zajímavé je, že tyto ryby byly velmi tmavé, téměř černé. Zřejmě se pigmentace těla upravuje na základě vizuálních vjemů z okolního prostředí a slepí jedinci žijící v neustálé temnotě si asi díky tomu nějakým způsobem nastavili páčku intenzity pigmentace na maximum.

Pokusil jsem se ukázat jesetery jako pozoruhodná stvoření, která, ačkoli v přírodě téměř všude vymírají, budou možná nakonec schopna přežít jen díky atavistickému pudu, který nutí část lidstva provozovat sportovní rybolov. Nikdy v minulosti u nás nežilo tolik jeseterů jako dnes. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale fakt je, že pokud se budou chtít naši potomci jednou podívat, jak takový jeseter vypadal, budou mít aspoň nějakou možnost. I když vyhlídka na to, že se v Labi budou opět prohánět stopadesátikiloví jeseteři velcí z přírodní populace, mi přijde daleko lákavější než sebeúžasnější nabídka jakéhokoli soukromého revíru.

 

Naši partneři