Český Rybář

A kde že taková místa jsou? Daleko od břehu? Možná! Ve změti převislých stromů? Třeba! V temných hlubinách kousek nade dnem? Hlouběji, než se dostanou se svými nástrahami ostatní rybáři? Ano! To jsou místa našeho zájmu. To jsou místa, ve kterých se ukrývají ti největší rybí predátoři.

Hlubinné wobblery mohou být buď plovoucí, nebo potápivé. Jejich velká lopatka jim pomáhá k rychlému průniku vodním sloupcem až ke dnu. Velmi často to bývají nástrahy, které v těch největších velikostech nachází uplatnění hlavně při trollingu. Jejich velká lopatka bývá plastová nebo i kovová.

Chod wobbleru rozhoduje o jeho tažení. Někteří rybáři nezačnou lovit s hlubokopotápivým wobblerem hned od začátku dobře, ale jenom ti, kteří ho opravdu poznají, s ním dobře skončí!

Lov

Po náhozu skloním špičku k hladině a rychle táhnu. Wobbler se musí co nejrychleji dostat ke dnu. Lopatka wobbleru musí doslova a do písmene „škrabat“ dno. V okamžiku, kdy jsem ztratil kontakt se dnem, to znamená, že jsem se dostal s plovoucí nástrahou nad hlubinu. Opět prudce zatáhnu špičkou prutu. Wobbler se zanoří hlouběji. Stejného zanoření dosáhnu i zrychleným navíjením. Když intenzita dotyků se dnem začne rychle vzrůstat, přestanu navíjet. Plovoucí wobbler se zvedne nad dno. Pokud je wobbler potápivý, zvednu špičku prutu. Tímto úkonem nic nepokazíme. To platí zvláště na mělčinách, kde hlubinné wobblery naleznou za specifických podmínek také uplatnění.

Hodně agresivní chod spolu s větším odporem při tažení umožňuje pomalé tažení nástrahy. V mírném proudu dokonce její zastavení. Projíždí-li takto pomalu a agresivně přes teritorium dravce naše „lopatková rybička,“ je velmi pravděpodobné, že se číhající monstrum nechá zlákat snadnou kořistí.

Na co je potřeba dávat pozor při rybolovu na tyto nástrahy?

Zvláštností, předností i určitou potíží hlubokopotápivých wobblerů je jejich lopatka. Ta mění těžiště nástrahy. To se projeví nejvíce při náhozu. Jen u málokterých nástrah jsem zažíval takovou beznaděj z neustálého přehazování a motání. Snad nejhorší to bylo u nástrah s kovovou lopatkou. Letící nástraha má totiž tendenci otočit se těžší částí vpřed. Při troše snahy tomu lze ale zabránit. Stačí být pozorný. I při dalekém náhozu musí být rybář ve střehu. Chvíli před dopadem nástrahy musíme zatáhnout. Wobbler se ve vzduchu přetočí a dopadne nořítkem k nám.

Pak je ještě nezbytné nepovolit vlasec. Tím totiž zase hrozí zamotání. Těžká lopatka je jako kámen a táhne wobbler svisle do hlubin. Ten (jak se otáčí okolo své osy) se zamotává do vlasce.

Tip

„Správný postup při lovu na potápivé wobblery s velkou lopatkou je: Nahodit. Před dopadem nástrahy na hladinu přibrzdit nástrahu, aby se srovnala v letu, a zaklapnout překlápěč navijáku. Do hlubin se musí wobbler zanořovat při napnutém vlasci. Jenom tak se vystříháme zamotání!“

Časem získá hlubokopotápivý wobbler jednu vlastnost, kterou mu žádný výrobce nástrah neplánoval. Jeho lopatka se změní. Plastová se oťuká a obrousí o dno. Kovová pak vypadá, jako byste na ni pustili šíleného podvodního kovaříčka, který ji rozbil tisíci údery jemného kladívka. To je daň za jeho kontakt se dnem. S tím se musíme smířit. Na co ale nesmíme zapomenout, je to, že: „Rozbitá a vybroušená hrana nořítka wobbleru je jako ostrý pilník, který nám při každém náhozu přejede po vlasci. První rybářskou povinností při lovu na tyto wobblery (a zvláště ty, které mají kovovou lopatku) je kontrola poškození vlasce v oblasti dosahu lopatky. Při každém podezření doporučuji raději preventivní převázání!“

Přehrada se proměnila v moře. Tisíce vln a silné hvízdání větru mě zrazují od mého záměru vyplout na vodu v plovoucím křesle. Kdo by ale odolal loveckému vzrušení? Boat se nebezpečně pohybuje po vlnách. Voda se přelévá přes boky mého plavidla. Je to jako v té písničce „Jednou jsi dole a jednou nahoře“. Nemám ani čas příliš dumat nad tím, zda to byl dobrý nápad. „Kde teď asi budou ryby?“ ptám se sám sebe. Kopáním ploutví udržuji směr. Stále se snažím doplout alespoň k hraně podvodního koryta. Doufám, že právě tam, na přechodu hloubky a mělčiny, něco ulovím.

Větší hloubka volá po větší nástraze. Hlavně takové, která poletí i proti větru a půjde rychleji ke dnu. Je to rychlé počítání. Narychlo volím tygrovaného Salmo okouna s velkou lopatkou. Hladina pod mým plavidlem se divoce vzdouvá. Kolem je slyšet bolestné vzdychání a sténání větru. Daleko od břehu, v rozlehlých vodních pláních nacházím klid. Obloha se trhá a podivné žluté světlo pokrývá celou krajinu. První ponoření mého wobbleru do rozbouřené vody odnáší veškerý zmatek a pochyby o správnosti mého konání. Nejsem si zcela jist, zda je to mé odhodlání nebo dostatečná vzdálenost od břehu, ale jedno je jisté. Vlny se mírní. Vylekal jsem tajemnou duši nepokoje. Konečně v klidu rybařím. Za chvíli se ztrácím v jiném světě.

Můj boat. Bílé vrcholky vln. Pluji do dálky svobodný. Kolem jen vodní pustina. Kdo půjde se mnou?

Já! Připomíná se tvrdým úderem do prutu podvodní démon. Okamžitě uniká do šedozelených hlubin přehrady. Hrdě vztyčený prut ve větru čelí náporům ryby. Před mýma nohama se nenadále otevírá hladina. Divoký bolen „tancující“ na hladině mi připomíná spíše rozkvetlý bílý leknín ozdobený sprškou vodní tříště. Zelené okno do podvodní říše ozářené tlumeným světlem slunce ukrytého za mraky se zavírá. Bolen mizí v hlubinách. Bojuje do posledního dechu. Zvlášť opatrný musím být, když míjí mé gumové plavidlo. Trojháčky jsou nebezpečnou zbraní. Nakonec, ale přece jen končí ryba v mých rukách. „Lidé odejdou, věci se mění, ale ty, stříbrný jinochu vodních plání, zůstaneš!“ Štíhlý stín, který ještě před malou chvílí bojoval o svůj život, se vrací zpět do rodného živlu.

Možná, že ten 8 cm velký wobbler není dostatečně velký. Třeba to chce něco většího. Chvíli hledím do své krabičky a měním úspěšnou nástrahu za 13cm wobbler SALMO Whitefish. V potápivé verzi je hodně těžký. Skoro 30 g. Na to ale nehledím. Je dobré, že rychle klesá ke dnu. S relativně malou kovovou lopatkou nemá také takový odpor jako klasické wobblery. S tvrdším prutem ho mohu snadněji ovládat. Bavím se zkoušením a přitom chytám. Všímám si nepatrných kontaktů se dnem. Zrychluji chod wobbleru, abych ho vzápětí skoro zastavil. Zkouším tvarovat kovovou lopatku a přitom se dívám, jak se mění chod nástrahy. Mračna se k sobě tisknou. Vítr štípe do tváří, ale přesto se musím smát. Kdo z normálních lidí by pochopil podivný smysl mého počínání?

Osamělý rybář přehlíží svět. Odplul do ústraní. Jen on a jeho nástraha. Láme si hlavu. Pozoruje vysoké nebe a hlubinu, která se před ním otvírá. Jenom opravdový rybář pochopí, jak chutná věčné hledání!

To houpání vln mě pomalu uspává. Monotónně nahazuji. Navíjím a nechávám se unášet na vlnách naděje. Nemusím se dívat, ale přesto vidím a slyším. Vlny sílí. Hlasité šplouchání prozrazuje, že už jsem na dohled břehu. Z hlubokého zamyšlení mě vytrhl nepatrný dotek – ochutnání nástrahy, které cítím až v prutu. Je to, jako by se někdo lehounce zeptal: „Haló! Jste doma?“ Než se však stačím zeptat: „Kdo je?“ rve mi neznámá síla prut z rukou. Brutální síla se mění na soustředěný únik. Velká ryba! Věřil jsem, že jednou přijde. Nyní vidím, že s ní přichází i skutečné potíže. Najíždím bokem do vln, boat se naklání. Ryba uniká proti vlnám. Otáčím se zády proti větru. Ploutve zabírají na plný výkon - musím za rybou. To je má jediná šance. Zuřivě jako torpédoborec najíždím do prvních vln. Voda se mi přelévá přes záda. Nevnímám chlad, necítím, jak voda studí za krkem. Naštěstí se během zdolávání vítr tiší.

Už jsem nad rybou. Jednou dvakrát zapumpuji prutem. Kousek ode mne se vynoří „mourovatý periskop ponorky“. Můj wobbler s malým přívažkem – sumcem. Boj se protahuje. Vzrušením ani nedýchám. Fotografuji. Zdolávám. Kolik dojetí dokáže připravit rybáři mramorový krasavec? Časem to pozná každý opravdový rybář. Domů se vracím zemdlený, ale šťastný.