Český Rybář

Díky internetu, časopisům i snaze obchodníků nabídnout co nejširší škálu náčiní se ale v posledních letech lov na jerky celkem úspěšně šíří. Přestože se o této technice popsaly už hromady papíru, pokusím se v kostce zrekapitulovat její zásady. Jerky (jerkbaity) jsou vláčecí nástrahy podobné wobblerům, ale nejsou vybaveny lopatkou, která by jim udílela kmitavý pohyb do stran. Zato jsou konstruovány tak, aby při nepravidelném přitahování divoce vyrážely do stran nebo kličkovaly. Nejvýraznějšího pohybu dosahují při krátkých prudkých popotaženích, a proto jsou základní technikou při jejich ovládání krátké ostré škubance prutem.

Dalším typickým atributem jerků je jejich velikost. Jerkování vzniklo v USA, a tam se nikdo za něčím takovým, jako je padesátka štika, honit nebude. Patnácti až pětadvaceticentimetrové kousky okované trojháky bezmála sumcových velikostí proto nejsou nic výjimečného. Dnes ale seženete i téměř miniaturní jerky, protože Evropané si tuto techniku mírně přizpůsobili svým zvyklostem a možnostem zdejších vod. A jak už to bývá, došlo k určitému prolnutí s ostatními způsoby lovu a definovat dnes přesně hranice toho, co ještě je jerk a jerkování, je stále těžší.

Mezi samotnými jerky existuje několik kategorií vzniklých na základě pohybové akce těchto nástrah. Nejznámější skupinou jerků jsou „glidery“. Většina z nich má vyšší ploché tělo, které často vypadá jako vyřezané z kusu prkna – však se dají celkem slušně vyrábět i v domácích podmínkách. Pojmenování vzniklo na základě klouzavého pohybu do stran, který je velmi přitažlivý zejména pro štiky, ale i pro další dravce. Typickými zástupci jsou Salmo Slider, Rapala Glidin Rap nebo Zalt Z. Skupina označovaná jako „divery“ (potápěči) se pro změnu pohybuje nahoru a dolů. Nástrah tohoto typu není zdaleka tolik, u nás fungují hlavně na štiky a spíš se setkáme s většími velikostmi. Klasickým zástupcem této skupiny je legendární Suick nebo Salmo Jack.

Poslední výraznější skupinou jsou jerky dělené. V dnešní době není problém narazit na tří, čtyř, pěti i vícedílné nástrahy s nejrůznější pohybovou akcí – od plynulého vlnění až po divoké křečovité kreace, při nichž se nástraha doslova láme. Abychom tu zase měli nějakého toho zástupce, jmenujme například Izumi Shad Alive nebo Savage Gear 4play Herring.

K rozpohybování jerků je zapotřebí kratší tuhý prut, s nímž je možno udílet těmto nástrahám dostatečně razantní pohyb. Zhruba do hmotnosti 40–50 g (raději ale méně) si ještě lze vystačit s běžným kratším vláčecím prutem a smekacím navijákem. Třeba takový sedmicentimetrový Slider je nástrahou, s níž si krásně vyhrajete i s nejobyčejnějším cajkem (prut do cca 30 g), pochopíte základy jerkování, a dokonce si i docela zachytáte. Jakmile si ale něco začnete s monstry vážícími kolem 100 g, velice rychle zjistíte, že smekacímu navijáku byste brzy doslova „umlátili“ překlápěč a ani jeho soukolí nemá pro tento druh zatížení zrovna pochopení. Daleko rozumnější cestou je koupě vláčecího multiplikátoru a s ním už si nejspíš pořídíte i speciální jerkovací prut – krátký tuhý klacek s délkou 180–200 cm a gramáží buď cca do 80 g (verze pro jerky střední velikosti), anebo i dost přes 100 g. S takovým prutem nejenže rozpohybujete nástrahu, ale navíc budete mít reálnou šanci, že do ní vydržíte mlátit celé hodiny, aniž byste si zničili zápěstí.

Jerkovací prut nemusí být drahý. Blank by měl být spíš humpolácký než nějaký tenkostěnný zázrak z hi-tech materiálu. Při délce do 2 m nehraje hmotnost grafitové tyčky až tak zásadní roli. Daleko víc je třeba ohlídat kvalitu oček, délku rukojeti a ergonomii celkového úchopu. Dál není od věci, když blank při zdolávání ryby alespoň trochu pracuje. Najít opravdu dobrý kompromis všech těchto vlastností není snadné.

V konečném důsledku není problém chytat i s prutem v ceně lehce přes tisícovku, jenom je třeba se vyvarovat modelů s hodně tenkou stěnou blanku. Levný tenkostěnný blank obvykle moc nevydrží a zátěž při jerkování je obrovská. Viděl jsem, jak se jeden takový proutek za pár stovek při náhozu doslova rozletěl na kusy.

Na naviják je třeba navinout poměrně silný materiál – doporučuji vlasec od 0,30 do 0,45 mm. Někteří jerkaři používají pletenku, ale osobně tomu nejsem příliš nakloněn. Průtažnost vlasce dovoluje zdolávat ryby s aspoň minimální dávkou citu a kromě toho, že jich tolik neztratíte, nebudete jim také tolik trhat tlamy. Dalším důvodem je i to, že stogramový (ale i podstatně lehčího) jerk není problém na pletence při nepovedeném náhozu uprásknout. Nestává se to sice často, ale o to víc to pak naštve. Vlasec v takovém okamžiku díky své průtažnosti vzniklé přetížení pohltí.

Další specialitou jerkování jsou návazce. Na nenápadnost se tu moc nehraje – jerky jsou svým pohybem tak nápadné a vyzývavé, že dravec nemá čas okukovat, zda se kolem kličkující nástrahy motá nějaké lanko. Zato se ale trojháčky nástrahy do lanka dost často zamotají. Stane se to tak, že ve fázi potažení se nástraha rozjede a pak hrne lanko před sebou. Obvykle si ho nakonec natlačí pod sebe, kde dojde k jeho zamotání do předního trojháčku. Proto se používají speciální jerkovací dráty – jde o kus tenkého neohebného drátu v délce 20–30 cm. Rozjetá nástraha si ho odtlačuje a zamotání je zcela výjimečné. V poslední době se používají i speciální titanové struny nebo prostě silný fluorocarbon (0,80–0,90 mm). U menších jerků stačí i běžná tuhá lanka (tuhost je dána jejich průměrem). Poměrně často používám i ocelovou strunu Bungee Steel s nosností 10 kg.

Posledním specifikem jerkařské výbavy jsou karabinky. Na ty jsou kladeny tři požadavky. Jednak je to velká nosnost a celková robustnost (pod 20 kg raději vůbec nebrat). Dále kulatý oblouček v místě, kde se pohybuje očko jerku, protože jinak nebude pohyb nástrahy plynulý, a konečně – nástraha si nesmí karabinu otevřít. A věřte mi, že těžký jerk, který v oku karabiny volně poletuje poháněn razantními škubanci, dokáže s přehledem otevřít naprostou většinu běžných karabin. Otevírací mechanismus karabiny je v zadní části spony a během soustavného cukání tam očko nástrahy dříve nebo později doputuje. Pokud se tam zahákne za drátek držící karabinu v uzavřeném stavu, dalším trhnutím můžete karabinu otevřít. V reálu to vypadá tak, že si vesele cukáte a cukáte a najednou necukáte, protože nástraha je fuč – jako by ji ukradl vodník Česílko. Vyndáte jen otevřenou sponu.

Řešením je použití spon, jejichž zámek je umístěn tak, že se k němu očko jerku nemá šanci dostat. Jako nejlepší mi vychází spona Berkley Crosslock (zásadně bez obratlíku). Konstrukčně identický typ karabiny nabízí i Rapala. Dokonce je ve špičce o něco kulatější, což je dobře. Pokud ale seženete rapalácké karabiny jen v provedení s obratlíkem, doporučuji ho odstranit.

Asi by se vyplatilo i pár slov o výběru a vedení nástrah. Tady bude kámen úrazu. Jerky jsou ve svém pohybu velmi specifické. Každý má ideální pracovní hloubku a je různě náročný na způsob vedení. Je fakt, že vždycky to nějak „odcukáte“, a dokonce i ryba se chytí. Ale objevit pohybová specifika jednotlivých nástrah, zafixovat si správné pohyby pro jejich vedení a umět z nich „vytřískat“ maximum, to už není tak snadné. Jsou nástrahy „nasírací“, „přemlouvací“, prohledavači velkých ploch i kousky pro delikátní práci na pár čtverečních metrech, ale napsáno to na nich není. Výrobce udává maximálně pracovní hloubku a to, zda je nástraha plovoucí, nebo potápivá (víc užijete potápivé jerky). Ani videa na internetu zdaleka neukazují všechno, co ta která nástraha dokáže. Mnohé nástrahy používám ve zjevném rozporu s doporučením výrobce a hlavu si s tím nelámu.

Rybář si stejně na všechno musí přijít sám a sestavit svou kolekci nástrah s péčí trenéra budujícího národní fotbalový tým. Záleží na podmínkách, kde dotyčný loví, i na jeho osobních schopnostech a preferencích. A je lepší mít menší množství dobře zvolených nástrah než nějakou všehochuť, kde u půlky těch šidítek pomalu ani nevíte, jak se ve vodě chovají. Platí to pro všechny vláčecí nástrahy a pro jerky ještě o trochu víc. Vím, není to lehké, ale koneckonců, proč by mělo? I pro mě byl lov s jerky pole neorané. Ale bojuju s tím, hledám, zkouším a vím, že cesta bude ještě dlouhá. Mám rád výzvy a překonávání překážek mě baví. Napíchnout živou rybu a čekat, až ji něco sežere, to pokládám za nedostatek osobní cti a kreativity (omlouvám se všem, koho jsem se tímto výrokem dotkl).

Protože hlavní cílovou rybou jerkařů je štika, je vedení nástrah nejčastěji orientováno na vydráždění tohoto nervního dravce se špatně kontrolovanými reflexy. Důležitý je celý pracovní cyklus nástrahy, v němž musí být zastoupený výpad vpřed, dojezd, zpomalení, někdy až do zastavení (často provázené klesáním, nebo naopak stoupáním jerku) a pak další výpad. Část ryb vyprovokuje k záběru právě náhlé zrychlení nástrahy, mnohé ji ale dobírají při rozjezdu nebo propadání. Právě dokonalé zvládnutí pracovního cyklu různých nástrah a schopnost přecházet z jedné na druhou je vizitkou umění jerkaře. Ostatní dravci (sumec, candát, bolen, okoun) se uloví spíše při plynulejším vedení s rytmickým cukáním, ale hodně záleží na jejich momentálním apetitu.

Zda má smysl vrhnout se po hlavě do světa, kde panuje „napnelismus a cukatura“, to si musí přebrat každý sám. Je pravda, že jerky jsou u nás zatím relativně neokoukané, a protože jsou to navíc spíše větší nástrahy, chytilo se na ně celkem dost pěkných ryb. Jenže každá nástraha se za pár let „proflákne“ a na našich stále promrskanějších vodách ani jerky nikoho nespasí. Takže kvůli pár rybám navíc to asi cenu nemá. Navíc při nedávné návštěvě Skandinávie jsem zažil asi dva půldny, kdy jerkování zjevně „pobíjelo“ ostatní vláčecí techniky, a minimálně pět, kdy byl problém vůbec ulovit rybu, takže jsme v klidu přešli k lovu na gumy nebo jiné nástrahy. Není to tedy všespasitelná technika a je možné se bez ní obejít.

Dál je třeba říct, že jerky svými velkými háčky dost ryb zraní a také zdolávání s krátkým silným prutem není právě nejšetrnější. Proto lovit s velkými nástrahami tohoto typu tam, kde je problém potkat se se zubatou kolem 60 cm, vlastně ani nemá cenu. Něco jiného je to na velkých vodních plochách anebo třeba při výletech do zahraničí. Při lovu štik v brakických vodách nebo v jezerech na severu Evropy si tuto techniku užijete naplno a pravděpodobně Vám přinese i hmatatelné úspěchy.

Kdybych měl sám říct, proč mě tento druh přívlače zaujal, odpověděl bych jediné – prostě mě to baví. Líbí se mi, jak s ergonomicky dokonalým cajkem rozhýbávám nástrahu, která citlivě reaguje na udílené impulzy, mám radost, když dokážu „vykouzlit“ nové druhy pohybu a zaujmout rybu, zejména takovou, která dokázala přežít na silně navštěvovaném revíru. Kromě toho mám pocit, že jerkování je hodně „intenzivní“ technika. Vyžaduje větší koncentraci i fyzickou zátěž a přináší víc emocí. Pro mě je rybařina především o emocích. Jestli je jerkování dokáže vyvolat i u Vás, to nevím. Ale můžete to vyzkoušet.