Český Rybář

ČAS MARMYŠKY

/ Přívlač / Text: Jan Pánek / Foto: autor

Každou zimu přibývá nových neštěst. Ačkoliv toto tvrzení zní hrozivě, chtěl bych Vás uklidnit – vůbec tu nemluvím o neštěstí na silnicích, dokonce nemám na mysli ani ty, kteří z vlastní vůle vstupují na třícentimetrový led. Myslím tím ztracené a o led odříznuté velké ryby při ledovém rybaření, které se jako stepní požár šíří i mezi našimi rybáři.

 

Důležitý je háček

Ale u nás ještě neplatí, že každý kousek vodní hladiny přikrytý ledem je vhodný k rybaření. My musíme hledat, kde se to vlastně smí a kde ne. Schází mi logika tohoto zákazu - vždyť led nám umožňuje zarybařit si i na místech, která jsou nám v ostatních ročních obdobích nepřístupná. Ale což…

Na prvním ledu pokouším na zimní třpytky nebo „balancíry“ okouny, na posledním zase na spláveček plotice a cejny. Ale co mezi? To je bezkonkurenční doba marmyšek. Nástraha tak jednoduchá a zároveň složitá, tak universální, že s ní můžeme při lovu na ledě nahradit jakoukoliv jinou rybářskou metodu. Při marmyškování je stejně důležité jak náčiní (čili prut, naviják, vlasec, nástrahy), tak i způsob podání a vedení kovového „blešivce“. Sladění a zvládnutí těchto elementů je klíčem k úspěchu. Dobrá marmyška musí mít háček z tenkého a pevného drátu, to znamená součastně tenký i odolný. Po navázání na vlasec by měl směřovat neznatelně dolů. Dobré je, prohlédnout si otvor a případně odstranit ostré hrany, protože poškodit vlasec (nejčastěji o průměru 0,06 až 0,12 mm) není opravdu nic složitého. A pokud se Vám to povede a nevšimnete si toho, je tu hned na začátku zmiňované neštěstí…

Malý zlepšovák

Pokud je to možné, zvětšuji si otvor a protáhnu ho slabou silikonovou trubičkou. Je přece jen lepší, když vekou rybu neutrhnu, ačkoliv ji nakonec stejně pustím. Pro všechny případy a varianty je dobré mít sebou malý zásobníček různých typů marmyšek. Naštěstí po hubených letech máme nyní v obchodech širokou nabídku těchto nástrah. V naší sadě bychom měli mít jak několik menších a lehčích nástrah na mělčiny, tak nějaké do dvou metrů - ty budou z olova nebo cínu v přírodní barvě, maximálně s troškou červené či žluté, a od věci není ani modrý spouštěč. Pokud chceme lovit hlouběji, musíme sáhnout po marmyšce z wolframu – jejich vyšší hustota je důvodem toho, že můžeme propátrávat revír v hloubkách od 3 až třeba do 10 m. Musím uznat, že použití wolframu je krok téměř revoluční, i když marmyšky z tohoto materiálu jsou docela drahé. Jejich použití otvírá před lovci na ledu nové horizonty (lze lovit i v takových hloubkách, které byly s drobnou nástrahou nedosažitelné). Barvy používám podobné jako u těch předešlých, ale vynikající ve velkých hloubkách jsou wolframové marmyšky pokryté fluorescenčními barvami. V blízkosti dna, kam i přes průzračný led dopadá jen velice málo slabých slunečních paprsků, taková nástraha hraje a láká nejen svým pohybem, ale i jiskřivým svitem.

Prut a naviják

Jaký by měl být prut na marmyškování? Je těžké poradit něco nového, nebo objevného. Na malé ryby používám krátké proutky složené vlastně jen z jemné špičky a rukojeti s navijáčkem z nějaké plastické hmoty, tzv. „balalajky“. Pokud ovšem líčíme na velké ryby a navíc v hloubce nad 3 m, nasazuji bezpodmínečně smekací naviják. K němu i „něco“, co už připomíná rybářský prut a ne trochu větší párátko. Na jeho špičku jemný signalizátor, ať už z plastu, ocelového plechu, drátu či jiného materiálu. Díky němu mi na „akci“ prutu vůbec nezáleží, ba naopak, čím tvrdší, tím lépe se s ním zasekává.

Okouni

Okouni se jako první stěhují na zimoviště – činí tak ještě v listopadu, kdy první mrazíky zasklívají kaluže a tvoří jemné ledové tabulky na krytých zátokách. Vůbec jim nevadí že poryvový vítr je každou chvíli rozbije, a po prvních mrazech ještě obvykle přichází oteplení – okouni jsou už na svých zimovištích a čekají na rybáře. Na prvním ledu na počátku zimy je potkáme v klidných zátokách, kanálech, ramenech a přístavech. Nemusí tam být hloubka, stačí jeden, dva metry. Na mělčí vodě, tam, kam se ještě dostane sluneční světlo, budou nejúspěšnější marmyšky v přírodní barvě olova, cínu, niklu nebo wolframu. Nějaké barevné fantazie nemají velký význam, určující je porce čilých patentek, která při lovu okouna jednoznačně určuje, kolik ryb si povodíme. Dobré jsou ty větší a silnější (Jambo) - lépe se na háček napichují. Dávám jich v tuto dobu tolik, kolik se jich na něj vejde. Okoun nerad malá sousta, ty se vyplatí servírovat až koncem zimy, v době naprostého potravního nedostatku.

Pokud je aktivní, nasává celou marmyšku. Mnoho rybářů se domnívá, že okoun atakuje svůj úlovek hlavně ve vodním sloupci. Asi by se divili, jak často tento dravec prohledává dno při svém honu na ráčky a nymfy. Není třeba se nějak divit tomu, že dobrým způsobem na ulovení okouna je položit nástrahu na okamžik na dno, po chvilce ji ostře zvednout do výše a opět to celé opakovat. Pokud to nezabírá, vystřídáme prudké pohyby jemným, neustálým chvěním, a to by bylo, abychom nepřilákali jejich pozornost. Jak už jsem kdysi někde napsal – nejen jednotlivý pohyb láká dravce, důležité je složení celé choreografie. To znamená i rozložení rychlosti vedení nástrahy. Pokud marmyška okounovi utíká příliš rychle, tak ho sice vyprovokuje k útoku, ale není schopen ji uchopit, a tak na braní raději rezignuje. Ale pokud se v té chvíli na krátkou dobu zastaví, bez rozmýšlení ji nasaje. Vlastně nemusí stát naprosto bez hnutí, stačí, když se ještě mírně pohupuje. Prostě - pohyb nástrahy musíme přizpůsobit aktuálním choutkám okounů. Trefíme-li dobu, kdy se budou tvářit ostýchavě, tak zpomalit, v opačném případě naopak zrychlit. Ale i při tom pomalém, statickém vedení je dobré čas od času prudce, ale krátce cuknout, abychom opět uvedli do střehu usínající dravčí pudy těchto ryb.

Vím, že to není lehké – nejednou jsem pod ledem čistým jako sklo viděl hejno okounů, naprosto lhostejných jakémukoliv pohybu nástrahy. Někdy se zase podaří, že sice berou, ale jen tak lehce „na půl huby“. To je pak velice těžké je zaseknout. Je třeba vědět, že na okouny má veliký vliv atmosferický tlak – čím vyšší a čím déle trvá, tím lépe. Nejen v létě, ale i když je hladina zamrzlá. Je lepší, když vítr pofukuje ze západu.

Plotice

To při lovu plotic musíme použít menší marmyšky (tak ve velikosti pšeničného zrna) i tam, kde to je dost složité, to znamená na hloubkách kolem 3 m. Tady se ukáže, že olověné marmyšky jsou příliš lehké, takže automaticky přecházím na wolframové. „Plotičkové“ barvy, to jsou bílá, stříbrná a žlutá – ale jak jsem už říkal, ani tady není barva to nejdůležitější, protože i zde hraje největší roli patentka napíchnutá na háčku, podobně jako při lovu okounů. Plotici nejlépe vyprovokuje pomalé tažení s minimem chvění.

Naprosto nejdůležitější při jejich lovu je nalezení hloubky, v které se zrovna nalézají, a ve které přijímají potravu. Rádi se krmí trochu výš nade dnem, často až v polovině vodního sloupce. Pokud záběry ustanou, je třeba experimentovat s hloubkou a začít po nich pátrat od spodku ledu, až po největší hloubku. Na jednom místě se dobře nechají „přidržet“ zakrmením tak, jak to děláme v jiných ročních dobách. Pouze hlídáme množství – v zimě stačí jen zlomek toho, co do vody házíme v létě.

Cejni

Cejni se už z principu ukládají na nejhlubší místa rybího zimoviště. Jsou ze všech „zimních“ ryb asi nejvíce opatrní. Vyplaší je sebemenší hluk, ale i příliš světla pronikajícího otvorem pod led. Z toho důvodu jsou jejich úlovky častější, když na ledě leží sníh (někteří lovci si jím dokonce otvory zasypávají). Já se snažím být u vody vždy tak časně, abych otvor vyvrtal ještě za šera a na místě, o kterém vím, že tam rybáři zakrmují. Cejn bude sedět na dně v okolí „spižírny“ i v době, kdy se mu k přijímání potravy nebude dostávat chuti. Krmení na cejny by mělo obsahovat trochu hrubší kousky, než to na přilákání plotic.

Marmyšky na cejna mohou být opět v přírodních kovových barvách, raději už zašlé než zářící novotou, ale opět s porcičkou čerstvých patentek. Pohyb nástrahy by měl být nejpomalejší jakého jsme schopni s dlouhými přestávkami na dně. Pokud marmyšku prudce pustíme na dno, tak jen proto, abychom trochu rozvířili usazeniny, a tím připoutali pozornost ryby. Téměř 100 % záběrů přichází ve vzdálenosti jen několik centimetrů nade dnem.

Abych přemluvil cejna k záběru, používám velice jednoduchý trik – po každém spuštění na dno zvednu nástrahu o jeden až dva centimetry a několik vteřin čekám, než začnu novou „hru“. Záběr přichází v okamžiku, kdy se ještě marmyška neznatelně chvěje na hranici volné vody a bahna pokrývajícího dno.

 

DROPSHOT SE ŽÍŽALOU / aneb vláčíme přírodní nástrahy

Věřte, nevěřte, dropshot s přírodní nástrahou je výbornou alternativou, když ryby odmítají reagovat ...

NÁVAZCE / na dravce

Staré známé pravidlo říká, že celá sestava pro lov dravců je tak silná jako její nejslabš&ia ...
Naši partneři