Český Rybář

2014 / ROK METROVÝCH RYB

/ Přívlač / Text: Kévin Hernandez / Foto: autor / Překlad: Ivan Finta

"Dokázal jsem to!" Obrovská štika vklouzla do připraveného podběráku. Z hrdla se mi vydral radostný výkřik spojený s ulehčením. Tato více než metr dlouhá zubatá byla mou stou v sezoně a já právě překonal obrovskou rybářskou výzvu!

Uplynulý rok vypadal jak jízda na horské dráze – 100 štik přes 100 cm! Na následujících řádcích bych vám rád přiblížil těch dvanáct měsíců plných rybaření, během kterých jsem se často z úplného dna vyškrábal až na pomyslný vrchol.

Mé zanícení pro lov těchto predátorů začalo před mnoha lety, když se mi konečně podařil úlovek velké štiky přes 120 cm. Ve chvíli, kdy tento obr vplul do podběráku a já ho poté mohl hrdě pozvednout před objektiv fotoaparátu, mi bylo jasné, že se štiky staly mou životní posedlostí. Od té doby jsem strávil spoustu času hledáním vhodných lokalit i pilným studiem návyků těchto predátorů. A téměř ideální podmínky pro výskyt trofejních zubatic jsem nalezl u Ženevského jezera. Na této vodě je reálná šance ulovit evropský rekord, říkal jsem si v duchu a toužil po šanci, abych to mohl zkusit.

První návštěvu své vysněné lokality jsem absolvoval pěšky po břehu a byl ohromen rozlehlostí a krásou okolní přírody. Tady musí být! Pak jsem zažil prudkou bouři a k okouzlení se přidal i obdiv a respekt k divokosti, s níž živly proměnily klidnou hladinu jezera v rozbouřené moře. Jezero prostě zažehlo v mém rybářském srdci plamen vášně, který s neztenčenou silou plápolá dodnes. A věřte, že to byl pořádný „požár“, který mne nakonec donutil přestěhovat se a trvale žít poblíž této lokality. V polovině roku 2013 jsem tady našel práci a každou volnou chvíli pak trávil průzkumem vod jezera.

První měsíce byly o objevování. Hledal jsem vhodné taktiky pro lov místních velkých štik a pomalu mapoval rozlehlou vodní plochu. Byla to opravdová posedlost – dny i noci jsem trávil vymýšlením způsobů lovu a průzkumem jednotlivých částí jezera. A když se rok 2013 nachýlil ke svému konci, vytkl jsem si pro nadcházející sezonu dva zásadní úkoly. Ten první zněl jako pohádka – v roce 2014 tady chytím 50 štik přes 1 m délky! A aby toho nebylo málo, druhý úkol jasně říkal, že musím ulovit alespoň jednu štiku přes magickou hranici 130 cm!

Měl jsem celou zimu na přípravu náčiní a hloubkový průzkum. Prvním počinem bylo detailní zmapování dna, a tak přišlo 22 dnů bez prutu, během kterých jsem křižoval hladinu jezera jen s echolotem a GPS plotterem Lowrance HDS 12 a hledal a hledal. Výsledkem byly ucelené vědomosti o charakteru dna, zlomech, starých korytech, podvodních kopcích – prostě… viděl jsem věci, o kterých možná nevěděli ani místní rodáci! Vím, zní to jednoduše, ale byla to tvrdá dřina. Sám na ohromné ploše jezera, v zimě, v dešti, s deštníkem zapíchlým do záchranné vesty. A když zrovna nepršelo nebo nesněžilo, hladinu často zahalila hustá bílá mlha. Ale nakonec jsem zmapoval místa zajímavá pro rybolov od mělčin do zhruba 30m hloubky. Občas byla k vidění i nějaká ta ryba, ale hlavně jsem věděl o každém balvanu či trsu trávy, které mohly štikám sloužit jako potenciální úkryt, a pomalu, ale jistě tak vznikala mapa zajímavých míst ve vybraných oblastech jezera. Nakonec jsem měl v GPS na 700 bodů, které se jevily jako vhodné pro lov. Navzdory všem potížím byla nakonec příprava u konce a já se těšil na nadcházející sezonu.

Nálada byla sice dobrá, ale zároveň se mi v duši usadil stín nedůvěry. Nepodcenil jsem přípravu? Bylo zmapování míst dostatečné a hlavně… budou na zvolených místech ryby? Na začátku března jsem ulovil první metrovou štiku! Na svůj oblíbený Giant Ripple vláčením pomalými skoky! To mi napovědělo, že zvolená taktika funguje. Štěstí mi přálo po celý zbytek března, i když povětrnostní podmínky byly strašlivé. Průměr se zastavil někde na jednom proměněném záběru za den. To bylo pozitivní, ale já chtěl víc. Největší ulovená štika měla přes 120 cm, a abych splnil vytčený cíl, musel jsem přidat.

V průběhu dubna platí tři týdny zákaz lovu. To mi dalo šanci znovu vyrazit na vodu jen s GPS a zmapovat pohyby ryb na zvolených místech, takže na začátku května jsem byl připraven vyrazit s nově nabytými znalostmi. Na návštěvu přicestoval můj kamarád z Québecu, který si u Ženevského jezera chtěl vylepšit svůj osobní rekord – 115 cm! Rybaření nebylo jednoduché, ale několik štik přes metr jsme přece jen ulovili. A hlavně – můj kamarád rekord opravdu překonal úlovkem krásné štiky 123 cm!

Při pročítání nejrůznějších zpráv o rybaření na Ženevském jezeře mi došlo, že nejvíc velkých štik se uloví právě v květnu, a tak jsem ještě vystupňoval úsilí. Téměř tři dny foukal poměrně silný vítr, který rozhýbal vody jezera a vytvořil proudění, které velké štiky využívají k přesunům z místa na místo. K honu za štikami se přidal i můj otec a na jednom z míst jsme nalezli nahromaděné větší ryby, které tam zjevně „vyplivl“ proud. A na mě se usmálo štěstí. Taková koncentrace velkých štik na jednom místě nebývá obvyklá, ale prostě tam byly. Některé kusy jsem odhadl přes 120 cm a dvě siluety dokonce přes 130 cm! Konečně! Lov na místě, kde se dočasně nahromadily větší ryby, je vzrušující. Na tom našem se sjelo hned několik lodí, ale rybáři nakonec zůstali bez úspěchu a změnili stanoviště. My vytrvali a to přineslo ovoce. Vykládal jsem otci o zvycích velkých štik v jezeře a ještě přidal chytrý dovětek, že není jednoduché je ulovit. Otec byl zklamaný, ale to se změnilo po dalších dvou hodinách. Zdolal totiž štiku 125 cm – největší v jeho dosavadním životě.

Další den se zvedl jižní vítr a „ukočírovat“ loď v požadovaném driftu nebylo jednoduché. Nešlo ji udržet přesně nad důležitými místy, ale já věřil, že velké štiky jsou stále tam. Vzpomínám na záběr, který mi přišel prakticky hned po nahození. Nahodil jsem proti větru a po dopadu nástrahy se snažil rychle navinout prověšenou šňůru. V okamžiku, kdy se mi ji podařilo napnout, štika zaútočila. Neměl jsem ponětí, o jak velkou rybu se jedná, ale bojovala tvrdě. Když se v jednu chvíli ocitla pod lodí, zkoušel jsem ji zvednout. Prut byl ohnutý k prasknutí, ale štika v hloubce se nepohnula ani o píď. Jako kdybych zasekl lokomotivu! Znovu jsem se vší silou opřel do prutu a pomalu dostával situaci pod kontrolu. Ta má určitě přes 130 cm! Když se po několika dlouhých minutách konečně objevila na hladině, bylo mi jasné, že omyl je vyloučen. Při opatrném navádění do podběráku jsem musel dravce obdivovat. 133 cm a 17 kg – to byla opravdu ryba mých snů! Ulovení osobního rekordu je pro rybáře vždy velkým svátkem. Diskuse o štice probíhala ještě dlouho po půlnoci a ráno jsem rychle běžel k počítači prohlédnout fotografie, abych se ujistil, že se mi vše jen nezdálo.

Ani další den na jezeře vítr neutichal a drift lodi byl znovu těžko ovladatelný. Přesto jsme opět zamířili k místu ze včerejšího dne a doufali, že se tam štiky stále drží. Asi v poledne přišel konečně slušný záběr na Giant Ripple Fire Tiger. Prut byl okamžitě prohnutý do luku, ale já pro jistotu přisekl a cítil, že ryba na druhém konci nebude z nejmenších. Při prvním výpadu v prutu zapraštělo a já měl co dělat, abych s prutem v jedné ruce, s pákou elektromotoru v druhé a s podběrákem mezi nohama ukočíroval situaci. Rybaření je občas extrémní sport a to na něm miluji! Snažil jsem se odhadnout velikost ryby, ale ta nebojovala nijak divoce, o to víc ale využívala své hmotnosti – jako sumec. Pět metrů pro mne, deset pro rybu… a stále dokola. Když se kousek od lodi konečně rozevřela hladina, staly se hned dvě věci najednou. Jednak se mi z velikosti štiky rozklepala kolena, ale také jsem se snažil zůstat maximálně klidný, protože bylo jasné, že jediná chyba by mohla souboj s tímto leviatanem rozhodnout v můj neprospěch. Teď ho jen dostat do podběráku. Oběma rukama jsem nakonec štiku do sítě dotlačil. Dalo se tušit, že můj osobní rekord znovu padne, a ne-li i ten francouzský. Měřil a vážil jsem s rozklepanýma rukama a se slzami radosti v očích. 135 cm a 22 kg! Neuvěřitelná štika! V šoku z takového úlovku a notně nadopován adrenalinem jsem rybu okamžitě vrátil vodě.

Měsíce plánování a zkoumání se bohatě vyplatily. V průběhu dvou dnů jsem zdolal dvě štiky přes 130 cm! Ty ryby byly mou odměnou a já na ně zhlížel s nesmírnou úctou – dorůst v průběhu let takové velikosti v jejich divokém a krutém životním prostředí – to už chce hodně šikovnosti a síly. Tvrdím, že podobní obři nejsou jen ryby – jsou národním dědictvím a zaslouží, abychom k nim přistupovali s respektem a úctou. Byl jsem úplně naměkko. Krom dalších menších mi přišly nádherné kusy 117, 125, 133 a 135 cm! Pro mnoho rybářů by každá z nich mohla být zcela jistě životním úlovkem. A tak jsem už koncem května rázně vykročil za splněním oněch dvou předem vytčených úkolů!

Ale… v průběhu června jsem měl potíže s lodí, které mne vyřadily z akce skoro na celý měsíc. Na začátku července následoval odlet do Québecu, kam jsem vyrazil na lov populárních muskies – štika muskalunga (Esox masquinongy) – abych porovnal tyto predátory s jejich evropskými protějšky. Rybaření začalo úžasně a já zdolal musky 128 cm! Pak následovala pěkná řádka menších exemplářů, ale já nepolevil a… vyplatilo se.

Právě jsem nahodil zvláštní nástrahu Buzzbait Shallow (což je jakási kombinace rotační třpytky a chobotničky nebo jiného živočicha) a asi 5 m od lodi se za ní otočila velká štika, ale minula. Instinktivně jsem zvedl špičku prutu a popotáhl tak nástrahu (se spoustou bublin v závěsu) téměř k hladině. To štika nemohla ignorovat! Při otáčení lodi jsem ve vodě vytvořil nádhernou osmičku, a když už byla nástraha téměř u špičky prutu, ryba ji dobrala. Dál už to asi znáte – z navijáku s kvílením mizely metry vlasce a já se ze začátku zmohl jen na lehké dotažení brzdy. Následoval tuhý souboj, ale přetahovaná pro mne nakonec dobře dopadla. Co dobře – výborně! Do lodi jsem nakonec vtáhl musky dlouhou 130 cm! A další sen se stal skutečností.

Kanada byla úžasná, ale doma v Evropě mi běžel čas. Byla polovina července a já už nechytil velkou štiku obecnou téměř měsíc a půl! Rychle zpátky a do práce. Po mém příletu do Francie jsem zjistil, že polevila vlna veder, která držela ryby u dna v hodně letargickém stavu. Teď ale začínaly být aktivní, tak hurá na ně!

V průběhu léta jsem byl na rybách opravdu úspěšný. Na dovolené se vystřídalo několik mých kamarádů a nebylo výjimkou, že jsme ulovili i třicet zubatých za den. A když už se mi na paty lepila smůla, v průběhu dne přišel jen jeden záběr, ale zato od štiky 118,5 cm! Nebudu vás napínat – na konci srpna byl můj soukromý závazek (50 metrovek za sezonu) splněn! Protože jsem ale soutěživý typ a rád zvedám laťku výše, bylo nakonec rozhodnuto, že svůj cíl ještě lehce posunu. Tedy lehce… na rovných 100 metrových štik za jeden rok!

S příchodem podzimu jsem zažíval asi nejlepší rybářské časy na jezeře. Veškeré mé snažení bylo směrováno pouze na lov velkých štik a já tomuto trendu podřídil vše. Naprosto jsem ignoroval místa, kde se vyskytovaly menší ryby, a snažil se soustředit na několik horkých spotů, kde lovily ty velké. Neslo to ovoce. Zdolával jsem další a další štiky přes metr a vrcholem byl úlovek nádherně zlatě vybarveného obra o délce 124 cm a hmotnosti 15,5 kg! O několik dnů později dorazily další „body“. Právě jsem u dna zdolával velkou štiku, když mi zavolal Sylvain Legendre, který na Ženevském jezeře zrovna točil další díl svého seriálu Seasons. V jedné ruce mobil, v druhé prut s rybou – nakonec se u mne zjevila loď s filmovým štábem a kluci měli možnost natočit finální fázi zdolávání štiky 126,5 cm!

Lov velkých predátorů mne zcela pohltil. Každé ráno jsem vstával časně, s nadějí vyrážel na jezero a můj den se naplnil teprve ulovením velké ryby. Často jsem při tom vzpomínal na dětství – v mém pokoji stálo velké akvárium s několika malými štikami a já je dokázal sledovat dlouhé hodiny. Jak loví, kde se ukrývají po ulovení kořisti, jak odpočívají… možná i tyto drobnosti přispěly v konečné fázi k mému velkému úspěchu.

Zbytek podzimu byl rovněž úspěšný. Mé soukromé skóre se zastavilo na 80 ulovených štikách přes 1 m. Lovil jsem každý všední den, pracoval o víkendech (ostatně už od návratu z Québecu) a často mne napadaly nejrůznější myšlenky. Jsem ještě vůbec normální člověk a ne vodník? Vždyť žiju jen pro rybaření! Bez rodinného života, bez stálého vztahu – můj život řídila jen tvrdá práce a neustále se opakující soustředění na lov velkých štik. Kvůli nim jsem se vzdal všeho a dny i noci trávil lovem nebo přemýšlením, co ve výbavě či taktice zlepšit, abych se jezerním kolosům dostal snáze na kobylku. Naštěstí se sem tam objevil některý z mých přátel a zejména můj bratr Jordan, kterému jsem jednoho říjnového večera rovněž pomohl k životní štice 112 cm.

V říjnu vypadá jezero naprosto úchvatně a já trávil den za dnem na rybách. Jediné chvíle, kdy jsem dokázal vypnout, byly nádherné západy slunce. V tu dobu mě štiky nezajímaly a já fotil překrásné scenérie posledních paprsků světla a slunečního kotouče mizejícího za vrcholky hor. Ale na druhou stranu… závazek je závazek a čas utíkal. Na tři dny přijel otec – ulovili jsme hodně menších štik a sem tam i nějakou tu přes metr. Já chtěl ještě před koncem podzimu zdolat alespoň jednu přes 130 cm. Najezdil jsem spoustu kilometrů, po hladině „létal“ i 120km rychlostí k těm nejvzdálenějším místům, ale výsledkem byla jen jedna velká štika 115 cm.

Další den se na mě konečně usmálo štěstí. Projížděl jsem nad vytipovaným místem se zapnutým GPS plotterem a ten náhle zaznamenal zajímavý úkaz. Na obrazovce se zjevily dvě velké koule těsně nad sebou. Byla to hejna okounů – ti u hladiny měli tak 8–10 cm, pod nimi pluly o něco větší ryby (12–15 cm). A přesně mezi nimi stálo něco velkého – dle mého odhadu štika přes 130 cm. Označil jsem místo na GPS a poodjel nějakých 100 m. Pak přišel na řadu elektromotor, který mne potichu dopravil zpět nad ryby. Na pátý nához přišel razantní záběr následovaný neuvěřitelně urputným bojem. Po několika minutách jsem pod lodí poprvé spatřil silue-
tu štiky – opravdu přes 130 cm! Kolos ještě zjevně nechtěl spatřit denní světlo, a tak si celkem bez problémů odmotal dalších zhruba 10 m šňůry a zmizel v hlubině. Po dalších 20 minutách a několika obratných manévrech s lodí si obluda konečně lokla vzduchu a nakonec skončila v podběráku. Při měření jsem se klepal jak ratlík, ale můj odhad byl správný. Míra ukázala 130,5 cm a já vykřikl
radostí. Právě jsem se totiž stal prvním francouzským rybářem, který ulovil 3 štiky přes 130 cm! Otec mne fotil s neuvěřitelnou rybou v náručí a já se doslova dmul pýchou a zadostiučiněním.

Zpráva o úlovku se dostala do médií a já obdržel stovky gratulací i vyjádření podpory na svůj blog. Jak sezona pokračovala, přidávali se další a další rybáři s přáními toho nejlepšího i s prosbami, zdali by se mnou nemohli strávit den na rybách. Dal jsem si závazek, že budu i ostatním pomáhat plnit jejich sny, odpověděl na každý e-mail a se slzami v očích zjistil, že sportovní rybolov není jen o tom, ulovit rybu. Je to vzrušení a touha, které evokují ty samé pocity, jaké prožívají tisíce sportovních fanoušků po celém světě.

Když jsem v 11 hodin dopoledne vypustil 130,5cm krásku zpět do jezera, napadla mne další zrádná myšlenka. Nikdy se mi nepovedlo zdolat dvě ryby přes 120 cm v průběhu jediného dne! Času zbývalo dost a dost, tak proč to nezkusit? Znovu jsem se soustředil na rybaření. Ve 14.30 přišel další záběr. Tak razantní, že mi bylo hned jasné, odkud vítr vane. Následovalo několik mocných úderů hlavou a predátor se dal do pohybu. Několikrát proplul v hloubce sem a tam podél lodě a já stále nevěděl, jak bude velký. Tah byl silný, ale 120 cm… vyjde to? Už už je v podběráku! Rychle podložku, rychle metr… 121,5 cm!!! Dvě ryby přes 120 cm za jediný den! Další milník zmizel nenávratně v prachu zvířeném na mé rybářské cestě. Úsilí, překážky, nezdary… vše bylo k něčemu dobré.

Na Facebooku i blogu jsem o všem informoval a oznámil, že ke splnění cíle mi zbývá ulovit 10 štik přes metr délky. Jako bych byl znovu na startovní čáře! Rád bych skončil svůj soukromý závod před příchodem zimy, kdy se povětrnostní podmínky razantně zhoršují, což je zvláště patrné, když jste na lodi sami. V průběhu dalších dnů jsem v potu tváře ulovil dalších 5 ryb přes 1 m. Podmínky se neustále zhoršovaly a záběrů ubývalo. Už nevím přesné datum, ale po téměř celém dnu bez záběru se mi nakonec v neustávajícím dešti podařilo zdolat další dvě štiky – 110 a 117 cm.

Zbývaly tři ryby. Znovu a znovu jsem vyrážel a zkoušel štěstí v podmínkách, kdy by ani psa nevyhnal. Gumová nástraha vedená pomalu u dna mi přinesla 98. štiku přes 1 m. Bože, ještě dvě!

Ta 99. byla asi ze všech nejtěžší. Sedm dnů jsem brázdil hladinu jezera bez záběru, až (opět u dna) přišla zubatá 105 cm. Nedovedete si představit tu radost a úlevu, když vklouzla do sítě podběráku.

A ještě jednu! Byl jsem neuvěřitelně psychicky vyčerpaný, ale třetí den po ulovení poslední štiky mne zastihl opět na jezeře. Už se mi moc nechtělo, ale ohromná podpora rybářů i médií mne vyburcovala k poslednímu vzepětí. Začal jsem propátrávat vytipovaná místa a zhruba za hodinu… záběr! Má zlatá nástraha Sebile AT Minnow náhle ztěžkla a zůstala bez pohybu. To vypadalo dobře! Ale zdaleka nebylo vyhráno – štika vyrazila k hladině, vyskočila a snažila se nástrahu vyklepat mocným třepáním hlavou. Systém ale držel, takže sebou plácla zpátky do vody a zmizela v hloubce. Jasně jsem si uvědomoval, co tahle ryba znamená, a věřte… na klidu mi to rozhodně nepřidalo! Další minuty boje, ještě dát podběrák do vody, lehce přizvednout špičku prutu… už už je tam! Ten rok posté jsem poklekl vedle štiky nad 1 m délky a měřil. 111 cm! Následující vteřiny by si nezávislý pozorovatel pomyslel, že mi regulérně „hráblo“. Řval jsem nadšením a poskakoval v lodi jako šílenec! Ty tři jedničky seřazené za sebou znamenaly splnění velké výzvy a konec jednoho bláznivého nápadu a vůbec celé sezony. Pak jsem znovu klesl vedle ryby a najednou mi bylo smutno – ještě několik vteřin laskání pohledem a… už zmizela v temných vodách jezera.

Ještě dlouho jsem klečel v přídi lodi a přemýšlel. Přemýšlel o uplynulé sezoně. Jako někomu proběhne v určitých chvílích hlavou celý život, mně se v mysli střídaly jednotlivé výjevy z uplynulého roku. Dobré dny, špatné dny, velké ryby, menší ryby, vše mi defilovalo před očima v jednom dlouhém stohlavém procesí. Prostě jsem znovu četl v té knize napsané v průběhu jednoho roku, v knize, která popsala nejúspěšnější rybářskou sezonu v mém dosavadním životě. Nedocházelo mi ani, zdali cítím štěstí nad splněným snem, nebo smutek z toho, že všechno končí.

Když příď lodi zamířila ke břehu, nepokrytě jsem plakal a hladil očima pruty, nástrahy a vůbec všechno vybavení, které se mnou ten extrémní rok vydrželo. A pak padl můj zrak zpět na hladinu Ženevského jezera a já si připadal, jako bych se po mnoha letech rozcházel se svou životní láskou. Vztah končí, není cesty zpět! Někde v hloubi duše jsem ale cítil, že ji nikdy v životě nepřestanu milovat…

Ještě stále si úplně neuvědomuji, co se v minulém roce na Ženevském jezeře vlastně stalo. Něco málo mi ale napovídají následující statistiky:

- 120 dnů strávených na jezeře rybařením

- 1 000 ulovených štik (± 20)

- 180 ulovených štik mezi 90 a 99,9 cm (± 5)

- 100 ulovených štik přes 100 cm délky

- 109,22 cm – to je délkový průměr štik přes metr

Délka všech štik ulovených v minulém roce činí přibližně 750 m!!!

Facebook:

https://www.facebook.com/kevinhernandez.fishingaddiction

Můj Berkley blog:

http://www.eu.purefishing.com/blogs/fr/kevin-hernandez/

 

DROPSHOT SE ŽÍŽALOU / aneb vláčíme přírodní nástrahy

Věřte, nevěřte, dropshot s přírodní nástrahou je výbornou alternativou, když ryby odmítají reagovat ...

NÁVAZCE / na dravce

Staré známé pravidlo říká, že celá sestava pro lov dravců je tak silná jako její nejslabš&ia ...
Naši partneři