Český Rybář

LAPLAND PIKE TROPHY 2011

/ Cestování / Text: Jan Pánek / Foto: autor

Nedávno jsem na jednom webu četl krásný článek od Milana Rozsypala s názvem „Severská odysea“. Rozhodl jsem se rovněž přispět svou troškou do mlýna a popsat své severské dobrodružství, které (dle mého názoru) rozhodně stálo za to!

 

Storuman

V první řadě mi připomenul nezapomenutelné chvíle z výpravy před dvěma lety (s kluky jsme se setkali na závodě „Lapland Fishing Festival“), ale ještě hlouběji a silněji mi rozjitřil vzpomínky na letošní úspěšnou návštěvu švédského severu. Ale pěkně po pořádku.

Popisované závody se od letošního roku jmenují „Lapland Pike Trophy“, ale to není jediná změna. Doposud startovali vláčkaři a muškaři odděleně, to se změnilo a nyní závodí v lovu štik společně. Je třeba připomenout, že česká výprava nechyběla ani v loňském roce, kdy (jak už je dobrým zvykem!) všichni čeští závodníci skončili v první desítce. A tradici umístění „na bedně“ loni dodržel cvikovský vláčkař Jirka Jirák, který byl celkově třetí. Dost ale o loňském roce, sám jsem tam tehdy nebyl a znám to proto jen z vyprávění.

Ale letos jsem si nejznámější rybářské závody za polárním kruhem nenechal utéct a vůbec těch celkově najetých 5 000 km nelituji. Závody tentokrát proběhly na jezeře Storuman ve stejnojmenné osadě. Český překlad zní „Kamenná zátoka“ a naprosto vystihuje ráz revíru. Kamenité břehy, skály nad i pod hladinou (takže se s motorem dalo jet jen někde a hodně pomalu, aby Vás náraz nekatapultoval přes palubu), kamenné ostrovy – prostě, kam se podíváte, jen skály. Průměrná hloubka kolem dvou metrů a ryb jako v nejodvážnějším rybářském snu. Asi stačí, když prozradím, že vítěz za dva dny chytání ulovil 36 kusů bodovaných štik (nad 45 cm) a nespočet nebodovaných (až 45 cm dlouhých!) okounů.

Jak se zúčastnit?

Možná Vás zajímá, jak se takových závodů zúčastnit. Je to velice prosté – na internetu si nějaké najdete (samozřejmě se jich pořádá víc) a jednoduše se přihlásíte. Stačí jen našetřit potřebnou finanční hotovost, sehnat partu lidí, na které se můžete spolehnout, a v neposlední řadě odpovídající rybářské vybavení. Pruty a navijáky nejsou až tak rozdílné (používám jak smekací, tak vrhací multiplikátor s označením Red Arc od firmy Spro a pruty řady Cheetah “R“ od Gamakatsu - tedy věci celkem lehce dostupné), ale důležité jsou nástrahy. Zapomeňte na velikost wobblerů, gum a plechů, kterou běžně používáte u nás doma! Na Severu mají ryby těžší život a platí tu: čím větší nástraha, tím těžší úlovek. Jezera jsou neuvěřitelně čistá, a proto se vyplatí používat nástrahy ve fluo barvách. Z nějakého důvodu je u nás autoři doporučují do kalné vody, ale zde přilákají dravce naopak i z větší dálky. A v létě, kdy se predátoři stahují za potravou do mělčích partií, je dobré, když dělají pořádný rozruch na hladině nebo v její blízkosti. Dost často s povrchovou nástrahou vylákáte rybu z travin a pak ji na volné vodě „doberete“ na gumu.

Mezi nejúspěšnější „provokatéry“ řadím povrchovku Salt Dabing 125 ve zlatooranžové, světle zelené a bíločervené (RH) barvě. Často se stává, že ryba jen zaútočí, ale nástrahu neuchopí. Pak stačí změna a hned se na konci šňůry zmítá „metrovka“. Jako finální nástraha, tedy ta, která rybu přiměje k poctivému záběru (i když dost ryb jsem zaseknul i na „provokatéra“), se mi osvědčily velké gumy řady Airbody Shads nastražené na lehkých hlavách s velkým pevným háčkem, jako jsou třeba výrobky firmy Gamakatsu – Special Jigheads – na háčcích velikosti 10/0 až 18/0. A samozřejmě wobblery!

Nejdelší štika – 116 cm

U nás doma na těžkou přívlač upřednostňuji vícedílné, ve Švédsku naopak jednodílné jerky v jiskřivých barvách. To znamená – oranžová, žlutá nebo světle zelená.

Teoreticky jste téměř připraveni na start nějakých skandinávských závodů, ale v praxi je to samozřejmě trochu těžší. Proto jezdíme o pár dnů dříve trochu trénovat a prozkoumat, na co ryby právě jdou. Letos se to opět vyplatilo Pepovi Zahrádkovi, který v historicky prvním ročníku Lapland Pike Trophy obsadil celkově druhé místo, hned po místním rybářském průvodci. Druhou největší rybu závodu (štiku 104 cm) ulovila Jana Kubičová a nakonec pochválím sám sebe za největší štiku – 113 cm. Zabrala na první nához a udělala mi opravdu radost.

A nakonec shrnutí celé desetidenní výpravy. V sedmi lidech jsme chytili celkem 9 štik nad metr – nejdelší Jirka Jirák 116 cm. Okouna Honzy Urbana s délkou 47 cm překonal jen o centimetr Petr Kubiče a ten vytáhl i nejdelšího jesena – 54 cm. Ještě jsme se zastavili na pstruzích, ale o nich zase až někdy jindy…

 

BASKICKO / na stopě okouním obrům

Baskicko je autonomním společenstvím, jež na severu omývají vody Biskajského zálivu, krátce ...

NA „STROMOVÉ ŘECE“ / tečkovaní krasavci z Tree River

Řeka Tree River v západní části kanadské provincie Nunavut je jedním z nejproslulejších revírů, ...
Naši partneři